Článek
Například vláčkaři. Jednoho obzvlášť vášnivého máme v Berouně. Kdysi začal (prý kvůli svým synům) s jedním malým okruhem s mašinkou a vagónkem. Dnes má (prý kvůli vnoučatům) na obrovské půdě svého domu velký, různě členitý stůl, který si sám vyrobil, a na něm koleje, mosty, nadjezdy, podjezdy, výhybky, semafórky a návěstidla a samozřejmě neuvěřitelné množství vlaků všech druhů, od historických po nejmodernější. K tomu celé město, včetně nádraží, parků, lidiček… Návěstidla svítí, šraňky výstražně blikají, vláčky jezdí, křižují se, zastavují a rozjíždějí, výhybky vyhýbají, dílo se rozrůstá a šťastný šestašedesátiletý muž, manžel, tatínek, dědeček a majitel největšího vlakového parku z lega v naší republice v jedné osobě buď leží na stole a staví, nebo leží pod stolem a spojuje drátky, nebo je trochu na stole i trochu pod stolem, aby to vše správně drželo… A v mezičase mailuje a koresponduje, aby mu na půdě přistála nová krabice s něčím, co (vnoučatům) ještě chybí do „sérky“.
Anebo keškaři. Jeden obzvlášť vášnivý milovník geocachingu má u nás chatu. Nedávno se mu při výpravě stalo, že mu navigace oznamovala „kešku“ kdesi na skále. Zamlada by pět metrů po příkrých mokrých šutrech zdolal raz dva, ale ve svém důchodovém věku? Boty mu klouzaly, váhal, bál se. A taky věděl, že teď, nebo nikdy! Rozhlédl se, a když zjistil, že je v terénu sám, sundal boty a v ponožkách se po břiše, zpocený strachem o život, škrábal a doškrábal za pokladem, šťastný.
A taky koňáci! Jednomu obzvlášť vášnivému, co se do své lásky ke kobyle Marii a ježdění na jejím širokém hřbetě ponořil úplně nedávno, z ničeho nic a bez přípravy, se při prvním klusu v životě (a v pětapadesáti), obrátilo sedlo vzhůru nohama. Jednoduše sjelo z kobylího hřbetu na kobylí břicho, protože bylo málo utažené. „No tak jsem se trochu válel, no,“ řekl se šťastným výrazem v potlučené tváři a chystal se na první cval.
Muži umějí být šťastní. A my, (jejich) ženy, které – až na výjimky – neumíme koňům ani koníčkům tak krásně a beze zbytku propadnout, jim můžeme jen přát. A trochu i závidět. Možná si přitom láskyplně pomyslíme: Kdo si hraje, nezlobí.
