Článek
Je to patnáctiminutový sestřih televizních zpráv z roku 89, který je proložen minipříběhem někoho, kdo tu dobu prožíval jako disidentské dítě. Protiklady výchozích situací mluví za vše a nepotřebují žádný extra komentář. Hlasatel komunistických štvavých doktrín versus dítě. Dítě, které se bojí o rodiče, protože je mohou každou chvíli odvést a zavřít, dítě, které si svůj postoj k době a světu ještě ani neutvořilo, ale už je za něj trestané. Už ví, že se nemá hlásit na školu, protože ho stejně nevezmou, ví, co je to spravedlnost a obzvlášť její opak. Nese následky, které zavinilo jen tím, že se někomu narodilo. A nese je statečně, skvěle! Bezvadný počin, tenhle nenápadný pořad.
Mně se jeho sledováním silně oživily vzpomínky na bezmocný vztek a zhnusení, které jsem kdysi při zprávách prožívala. Nesnášela jsem jejich hlasatele. Kolik arogance, zloby a nenávisti šířili! A jak se do toho pokládali! Paradoxně jsem je nesnášela víc než Husáka, který si nakonec, či spíš na začátku, taky prožil s totalitní mocí své, když ho nechala zavřít. Nesnášela jsem je víc než Jakeše, toho (dobrosrdečného) hlupáka. Na hlasatelích televizních normalizačních zpráv totiž bylo vidět, že jsou chytří a vědí a ničemu z toho, co s takovým štvavým úsilím říkají, nevěří. Kariéristi, co se nikdy nesmočí, jen se vždycky budou mít dobře. (A mají.)
S údivem a nostalgií si dopřávám (jsem už 3. týden nemocná, můžu si to dovolit) záběry z dokumentů, zaznamenávajících dny kolem samotného listopadu 89 a po něm. Jak jsme vše prožívali. Jak nám bylo skvěle. Ten opojný pocit totální radosti ze života, ze společnosti, z okolností (i z televizních zpráv!), z každého dalšího dne. Naděje, vlastně přesvědčení, že bude všechno úplně jinak! A když ne všechno, aspoň něco. A když ne úplně, aspoň hodně.
Dvacet svobodných let! Jedna generace, která má všechny možnosti, takže nic neřeší. Proč by taky, když je to tak samozřejmé! Pamětník starých časů, hluboce otrávený, doslova zhnusený z marasmu naší současné politiky, která jako by už padla na dno největší bídy, ale vzápětí se ukáže, že je to jen vrstva, kal bezedné hlubiny, si při tom výročí leccos uvědomí.
Třeba, že bylo hůř. A to podstatně.