Článek
Překládat Kubertův román pro mě bylo jakési déjà vu naruby. Autor v něm líčí více než roční blokádu a ostřelování Sarajeva a zvěrstva, která srbské jednotky páchaly v bosenských vesnicích na muslimském obyvatelstvu. Shodou okolností jsem tou dobou žila v srbském Bělehradu, hlavním městě drolící se federální Jugoslávie, a sledovala její rozklad v reálném čase.
Když jsem do Bělehradu dorazila poprvé, bylo to několik týdnů po vyhlášení chorvatské samostatnosti a let ČSA měl stále ještě mezipřistání v Záhřebu. Když vypukla chorvatská válka za nezávislost, bělehradská linka už létala jen přímo. Zpátky do Prahy o rok později jsem se vracela autobusem, protože letecké spojení zapověděly sankce Rady bezpečnosti OSN.
A jak se během onoho roku ztenčovala nabídka zboží v bělehradských obchodech vlivem embarga a rozpadu obchodních vazeb se zbytkem federace, prodlužovala se stopáž hlavních večerních zpráv státní televize. Večer co večer se na diváky valily záběry z bojišť, zničených lidských sídel a nekonečných kol mírových vyjednávání na nejvyšší světové úrovni. Nejprve přišly boje ve Slavonii a vyhánění tamního srbského obyvatelstva, poté střety v Bosně a Hercegovině.
V Kubertově knize se mi opět připomněla jména, která jsme tehdy denně slýchali i z tuzemských médií a od té doby je šťastně zapomněli: Cyrus Vance, lord Owen, Sadako Ogataová. Znovu přede mnou vytanula tvář tehdejšího jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, prorusky orientovaného nacionalisty oddaného myšlence komunismu. Otázkou je, nakolik ho v době těsně po pádu železné opony právě tyto charakteristiky diskvalifikovaly v očích mezinárodního společenství a poškodily Srby i jejich zájmy. Miloševičova postava, poznamenaná tragickou osobní historií, jako by rodinnou kletbou nakazila i celý národ, který se k němu přimkl jako ke svému vůdci a jedinému zastánci.
Etnické čistky, které Kubertova kniha popisuje, jsem znala v opačném obsazení. Stejně hrůzné příběhy jsem slýchala od svých srbských kamarádů, třeba jak jakési polovojenské komando vtrhlo do vesnice a povraždilo jim vzdálené příbuzné. Do Bělehradu proudili vyhnanci ze zabraných území a kromě svých osobních tragédií s sebou přinášeli i krajová nářečí, která ovlivňovala dialekt hlavního města (jak se pár let poté budeme učit v hodinách srbské morfologie na pražské filosofické fakultě).
Bělehrad byl sice bezpečně v zázemí, ale fronta nebyla daleko. Když jsme navštívili známé západně od města, v nočním tichu k nám doléhalo tlumené dunění palby jako strašidelný zvukový podkres rovinaté posávské scenérie. Občas prý po řece dokonce připlulo tělo.
Pavla Horáková na bělehradské demonstraci proti povinným maturitám, začátek roku 1992
Tu a tam se v médiích doslechneme, že Evropa prožila posledních sedmdesát let bez válečného konfliktu. Na válku v Jugoslávii rádi zapomínáme, do idylického obrázku evropského vývoje se nám nehodí. (Do jaké míry byla pokračováním lokálního konfliktu v rámci druhé světové války a vůbec vyústěním novodobých i starších dějin Balkánu, pomáhá čtenářům pochopit jiný grafický román z tamního prostředí – Otčina srbsko-kanadské autorky Niny Bunjevac, který česky vyšel předloni v nakladatelství BB art.)
Válka v Jugoslávii byla neskutečně blízko, dělilo nás od ní jen tisíc kilometrů, byla blíž než naše oblíbená přímořská letoviska a vedli ji mezi sebou lidé, kterým rozumíme a považujeme je za bratry. Konflikt v devadesátých letech zjitřil staré rány, které se na Balkáně během mnoha staletí stýkání a potýkání různých etnik a náboženských vyznání nikdy nestihly zcela zahojit. Země, jež se podílely na jeho urovnání, po jeho skončení světu opět řekly: „Už nikdy víc.“ Doufám, že se na tento slib tentokrát nezapomene.
