Článek
Léto vrcholilo vedrem, které v tomto kraji bývá ještě vedrovatější než kdekoli jinde. V povětří ptáček ani nepípl, psi za ploty chalup ani neštěkli, nýbrž jak širocí tak dlouzí leželi ve stínu stodol neschopni pozdvihnout hlavu. Zdálo se nám, že také vzduch, jindy průzračný, je vysokou teplotou trochu žlutý. Venku nebylo ani živáčka, pouze my jsme se plahočili jistou obcí směrem do Bílých Karpat. Co nás to jen napadlo?!
Jak jsme se sunuli mezi ploty, uslyšeli jsme v tom hrozném tichu rány. Nevyhnutelně jsme se k nim blížili, až jsme uviděli, jak u chalupy chlap, děd jakýsi, buší kalačem do železného klínu a snaží se rozštípnout kmen alespoň půlmetrového průměru, špalek, spíše špal řečený klát asi metr vysoký. Děd byl červený, klát sukovitý.
„Dobrý den, strýcu,“ slušně ho za nás pozdravil Zdeněk. „Dobrý den, ogaři. Vydali jste se na horu? Ale šak je vedro!“ – „Ano, vedro je veliké,“ odpověděl Zdeněk, čímž byla konverzace navázána.
Děd rukou setřel z obličeje pot a zajímal se, odkud jsme a kteří my jsme. Brzy se dospělo k tomu, že naše rodiče znal, takže z chládku verandy vynesl na světlo slivovici.
„To sa mosí zapít!“
A už stálo na králíkárně pět štamprlí. Udělala se mi před očima rudá kola. Vedro a slivovice, to by mě také mohl skolit infarkt. Co když jsem na srdce chabrus?
Jako záchrany před takovým nebezpečím chopil jsem se kalače: „Než sa napijete, já vám ho, strýcu, rozštípnu.“
Rudá kola před očima se mi divoce roztočila, ale srdnatě jsem bušil. Nikdy bych neřekl, jak samozřejmě je člověk schopen pracovat na svém konci. Štamprle v rukou bratrů a strýca už pozdvihnuty a v mžiku vypity, klín v klátu jen o tři centimetry hlouběji.
„Poď sa napít!“ – „Ne, nejprv ho rozpoltím.“ Buším kalačem ještě víc. Pot ze mě všude lije, aby mně tak u toho ještě i to srdce puklo. Klín už skoro zaražen, klát stále nehnut.
„Proč to, strýcu, děláte v takovém vedře?“ – „Šak já jen tak pomálu. Nech tak, poď sa napít.“
Klín vražen do klátu až po samé temeno. Co dál? Takže mi ani nic jiného nezbývá. Děd mě sune do chladivé chodby coby divu starých chalup, kterého nové domy nejsou schopny ani za pomoci klimatizace.
Bratři a Zdeněk jsou na tom po třech slivovicích zdravotně rozhodně lépe než já. „Mosíš sa poléčit,“ konstatuje Zdeněk a hned mi nalévá. Ani se nebráním – když poléčit, tak poléčit, mám i docela žízeň.
„Ogaři, přinesu sem stolce, ať nemusíte stát.“ – „Ne, ne, strýcu, my už musíme jít,“ říká můj starší bratr, nejmoudřejší z nás. „Moc jsme vám nepomohli,“ dodávám. Vycházíme ven – a před námi zázrak: klát se sám rozpoltil na dvě půlky, klín odpočívá na zemi. Žasneme.
„Vedrem mu puklo srdce,“ vysvětluje děd, „klátit sa mosí, když je žár…“ – „…a slivovica,“ dodává Zdeněk a já přemýšlím, jakou ona na tom může mít zásluhu.
