Článek
Odpovědi se nedočkám. „Myslím, kde máš pracovnu, abych tě neotravoval doma.“ Slávek však mlčí. Za mnou se ozve známý hlas, mírně nevrlý: „A prosím tě, co s ním chceš projednávat?“ Chvíli trvá, než mě napadne: „Mám nějaké filosofické otázky, potřebuji konzultaci.“ Zní to ale, jako bych byl student. Slávek se dál jen usmívá…
Pak se budím, zírám do tmy a dochází mi to: Nemohl mi říct, kde má pracovnu – není už na tomto světě. Zemřel v roce 2004, ve dvaašedesáti letech.
K nám v Praze do Veletržní ulice chodíval už jako student. Mně bylo v té době šest až deset let a on studoval, co se dalo: filosofii, psychologii, sociologii, historii, dramaturgii na FAMU. Zdálo se mně, že Slávek ví všechno, i na klavír uměl hrát.
Měl také zvláštní schopnost překročit naši malou předsíň a vejít rovnou do kuchyně, kde nám mama připravovala večeře. Dveře našeho bytu se před Slávkem otevíraly snad samy; kdyby zvonil, možná by ho rodiče někdy ani nevpustili dovnitř – tak často k nám chodil! Klidně i denně. Taty se poněkud obával, do velkého pokoje, kde tata psal, se odvážil málokdy, ale mamu tajně miloval (říkal tata). Seděl za naším kuchyňským stolem a z tlustého sešitu jí četl své nové básně.
V sešitě se mu protínaly všechny jeho talenty. Například svůj Zpěv kostky cukru doprovodil zdařilým kostčiným portrétem, dvě plochy měla hrbolaté a čtyři menší krásně hladké. Na pečlivě rozvržené stránce byl text, pod ním kresba a dole noty.
Najednou Slávek vstal, dlouhým krokem překročil předsíň, dveře jako by se před ním opět samy otevřely, a už stál uprostřed pokoje, kde tatínek psal: „Otče Vaculíku, mohu vás vyrušit?“ Slávek tatu zásadně oslovoval otče Vaculíku, domnívaje se, že právě to je jeho silná stránka. „Slávečku, prosím tě, dneska ne,“ bránil se tata. Slávek přesto usedl ke klavíru a podle not v sešitě zahrál a zazpíval svůj Zpěv kostky cukru, pamatuji si pouze refrén: Já jsem rafinovaná!
„Co tomu říkáte, otče Vaculíku?“ – „Dobře, Slávečku, ale teď už zase jdi.“ A Slávek překročil předsíň a už byl znovu v kuchyni a dále se usmíval.
Já jsem Slávka obdivoval nejen kvůli jeho sešitu, ale líbilo se mi také, jak se u nás chová. Jak samozřejmě a se šťastným úsměvem dokáže překračovat všechny zde panující zákazy. Ze svého vzdělání čerpal energii, kterou pak musel ihned přetavit v podivuhodný květ, a tak nám ozvláštnit svět.
Náhodou jsem nyní otevřel Orghast 2019, tedy Almanach příští vlny divadla, v němž jsou od něj tři úvahy ze sedmdesátých let. Ve Zvolání o škodlivosti divadla čtu: „Připusťme zkusmo, že platí teorie, podle níž římská civilizace zašla na to, že pila vodu z olověných trubek. Představme si dále na chvíli, že jsme všichni Římané v době, kdy vyhynutí naší civilizace je nasnadě, leč nestalo se ještě nediskutovatelným faktem. Já jsem pak ten Říman, který na základě chemicky nepodložených (pozor: chemie jako věda ještě není ustavena), víceméně hypochondrických obav a krajně subjektivistických idiosynkrazií vám Římanům říká, že pití vody z rour, nikoli přímo od pramene, je jedním z důvodů, na který zajde vbrzku naše civilizace. Smějí se mi ti, kteří hlásají, že naše civilizace už dávno zašla.“ Svou úvahu končí větou: „Prameny živoucího divadla, prameny živé vody ducha netryskají z potrubí.“
Musí se za nimi jít, zdroj se musí hledat a čistit, dodávám. Zdroj ducha nelze technizovat. To bylo Slávkovo celoživotní téma: zbavit se trubek, které nás od sebe oddělují a naše prostředí kvůli naší pohodlnosti otravují. Po architektech chtěl už v době, kdy to opravdu nebylo zvykem, aby dříve, než cokoli hodí na rýsovací prkna, šli poznat prostředí, kam své dílo zasadí. Aby ho přizpůsobili místním sociálním vztahům, harmonizovali s krajinou i její historií – nejprve se tázali, než nás neodvratně zavalí novou hmotou.
Ondřej Vaculík
V novinách každý ví, jaké to je, když autor nedodá slíbený článek. To se nám v devadesátých letech v Literárkách dělo stále častěji, protože honoráře byly pořád nicotnější. V tu chvíli jsem volával Slávkovi, někdy mu na napsání textu, který by zaplnil celou stránku, zbývala noc. Co slíbil, vždy splnil, a vcházel do redakce stejným způsobem jako tenkrát do naší kuchyně. Jeho úvahy bývaly domyšlené, ba někdy k nim byly připojeny ilustrace nebo noty – aby se kdyžtak mohly hrát a zpívat, otče Vaculíku!
Vím, co po Slávkovi chci, ale zatím vskutku není kam za ním jít. V Manifestu radikálního tmářství z roku 1979 píše: „Vždy, když už světlo rozumu přestává činit věci chápanými a ponechává je pouze viditelnými, nikoli však už viděnými, měl by nastoupit akt, kterým se probudíme z tohoto denního snění do snově bdělého tušení. Jen tušit, že věc je vzrušivě neprůhledná, je užitečnější než o ní vědět vše a nic dobrého z toho plynoucího pro ni neudělat.“ Ptám se tedy, Slávku, v které fázi jsme, nebo co bychom měli dělat…
