Článek
Jednu ubytovnu pravda máme: přízemní stavbu se čtrnácti pokoji. Jenže slouží spíše dělníkům, kteří tu v okolí pracují. Mnozí jsou v ní ubytováni dlouhodobě, takže pro turisty nebývá volná, a není u ní ani stojan na kola. To bychom měli změnit, vždyť Brdy se otevřely a naše městečko zůstává vůči turistům nepřívětivé. Shodli jsme se, že ubytovnu převedeme pod městská sportoviště a zavedeme v ní sportovní režim.
Jako cyklista, spíše velocipedista, mám ubytovny rád a jejich četnost vítám. Bikerům postačí na jejich stopadesátikilometrové cestě jedno přespání, já ale cestuji po vzoru lingvisty profesora Sticha, jenž se studenty v poklidném tempu, kdy se kolo do kopců tlačí, objevoval barokní krajinu. Prozkoumávám i rozpadlé kravíny, ubytovnu proto vyhlížím už v každé druhé vsi.
Na jaře se mi stala nepříjemná věc. Musel jsem se k určitému datu vystěhovat, ale nové bydliště jsem nestihl dokončit. Na nezbytně nutnou dobu jsem se tedy uchýlil na naši ubytovnu, 160 korun na den.
U dveří pokojů srovnáno vždy několik párů bot, vedle dveří skládací sušák s prádlem. Vítá mě holčička: „Ty tu budeš s námi bydlet?“– „Ano, na nějaký čas tu budu s vámi.“ – „A máš rád děti?“ – „Jak které a jak kdy.“ – „Ale mě budeš mít rád vždycky, viď?“ Je večer, holčička si hraje na zátěžovém koberci vedle dvou velkých lednic. Na zádech má školní tašku, tomu se divím. „No zítra jdu přece do školy.“ – „A ty tu bydlíš s maminkou?“ – „Ne, s tatínkem a s bratrem, maminka bydlí jinde.“ Ach jo, domýšlím si ten osud a ukládám do lednice salám.
Ačkoli ještě není ani Květná neděle, v kuchyni na stole je čistý květovaný ubrus, zlatý déšť v láhvi od okurek a na něm visí velikonoční vajíčka. Stavím si na čaj.
„Á, pan místostarosta, už jsme slyšeli, že tu budete s námi,“ vítá mě starší muž, „já se jmenuju Kudla, mám pudla, bydlím tu už rok, pokoj číslo třináct, a dělám tu správce, takže kdybyste něco potřeboval…“ – „Pěkná velikonoční výzdoba.“ – „To si tak hraje Kotrlá, je potrhlá, jinak štram ženská, poznáte sám. Ty tři Slováky, co bydlí vedle vás, jsem musel umravnit, hned mi říkali ujo, já jim dám ujo.“
Kromě dvou sporáků na plyn bez zápalek, ty si musí nosit každý své stejně jako na záchod toaletní papír, je v kuchyni automatická pračka, v níž neustále někdo pere. Vládne zde ale režim ohleduplnosti: na to, kolik v ubytovně bydlí lidí, je tu klid. Většinou brzy vstávají, pracují na směny, a to i o víkendu. Po chodbě se chodí tiše; salám se mi ovšem z lednice ztratil už během dvou hodin. Takový kolektivní dům.
Panuje obava, že jsem přišel na inšpekci, co jiného by místostarosta pohledával na ubytovně.
Pozvolna vnikám do poměrů. Je tu také paní, která to měla podstatně těžší než já. Musela se stěhovat urychleně, ze dne na den – pokoj na ubytovně má nacpaný věcmi až po strop, k posteli úzká ulička. Dozvídám se, že maminka holčičky se školní taškou na zádech je v Praze v protialkoholní léčebně, asi. Bydlí zde s námi i mladá Sojková. Dnes má sváteční den: jejího bývalého po osmi letech dostihla spravedlnost a konečně začal platit alimenty na dvě děti. Na tatínkovo přání se vyučila švadlenou, ale nebavilo ji to. Chtěla jít na automechanika, ale nešlo to. Ráda montuje, ale už od roku 2008 uklízí město v rámci veřejně prospěšných prací.
Boží hod velikonoční. Holčička je nastrojená. „Ty se někam vypravuješ!“ – „Jedeme do Prahy za maminkou.“
Když jsem končil svou inšpekci, říkal jsem si, že bychom měli na radě změnit názor. Dokud nebudeme mít sociální byty, ať je ubytovna pro turisty a sportovce někde jinde.
