Článek
Nevím, jestli jsem si tehdy uvědomil, že z Brumova do Spešova je to skoro dvě stě kilometrů, cestu jsem si rozložil do dvou dnů s přespáním v Kyjově u Jury Klajna, tatova spolužáka. Na umaštěné automapě, kterou mi z výbavy své vétřiesky poskytl prastrýc Ludvík Kozáček, dopravní dispečer podniku MEZ Brumov, byla ta trasa poměrně krátká. Překonám-li Chřiby, za chvíli budu ve Spešově. Modrý bicykl značky Favorit snadno vše zdolá, tím jsem si byl jist. Rodiče mě vybavili na cestu stokorunou v důvěře, že skaut vše zvládne a nic se mu nestane.
Cesta nakonec opravdu ubíhala docela rychle, v Kyjově jsem byl už pozdě odpoledne. U Klajnů nebyl nikdo doma, v otevřeném okně jim sice povívala záclona, oni však nevěděli, že přijedu. Kdo ví, kde jsou a kdy se vrátí.
Vydal jsem se tedy na další cestu, kolo se mi hnalo stále vpřed a nic nedbalo, že se nad námi stahují mraky. Za Nesovicemi začalo zlověstně hřmít a letní parno dále dusnělo. Odbočil jsem proto ze státní silnice na železniční stanici v Nevojicích.
Tam jsem si v čekárně začal stlát lavici svetrem a flanelovou košilí. Výpravčí mě při tom pozoroval pokladním oknem. Když pochopil můj úmysl, otevřel okénko v kovovém rámečku a nabídl mi deku, ba část své večeře, se slovy: Čeká nás nečas, to bude možná velká mela, proto budu svítit celou noc, ale zatáhnu záclonku, abych tě méně rušil.
Napil jsem se z drážního vodovodu, v tu chvíli blesky už metaly do všech telegrafních drátů a strhl se lijavec. Výpravčí mě ještě upozornil, že prvním, kdo mě určitě hodně brzy ráno vyruší ze spánku, bude Kuba Rórek, který chodí na tři patnáct. Tím se ale nenech rušit a klidně spi až do čtyř padesáti, kdy jezdí dělníci do Královopolské.
Okamžitě jsem usnul, ale ve spánku jsem vnímal, jak výpravčí často s někým stroze telefonuje, varuje před vichrem, a v kanceláři mu něco neustále výstražně cinká.
Ráno jsem vstal s prvním cestujícím, Kubou Rórkem, napil se drážní vody a s díky vrátil výpravčímu deku. Ten mě varoval: Chlapče, ačkoli ta hrozná bouřka někde vyvrátila stromy, ba i telegrafní tyče, naše dráha funguje, ale znovu bude dusno, dokonce prý ještě větší, než bylo včera. Jeď opatrně!
Jízda po slavkovské silnici, dlážděné žulovými kostkami, byla drkotavě úmorná, tatrovky mi do obličeje funěly dým z výfuků. Vytrvale jsem šlapal a už po poledni vjel do skal Moravského krasu, jaká úleva. Napil jsem se vody z Punkvy, dále kolo běželo samo, takže odpoledne jsem byl ve Spešově.
Babička mě vesele vítala, snědl jsem dva talíře trhanců a šel brzy spát. Zdál se mi neklidný sen o výpravčím, jak mu pořád někdo telefonuje, upozorňuje ho na různá nebezpečí, ba slyšel jsem i to varovné cinkání. Brzy ráno mě nevzbudil Kuba Rórek, ale babička: Ondrášku, vstávej, je válka. Nezdálo se mi možné, aby v hlubokém míru, byť s bouřkami vyvracejícími i telegrafní sloupy, mohla vypuknout válka, ale pak jsem to v kuchyni slyšel z bakelitového rádia na vlastní uši. Babička mi vtiskla do ruky peníze a dvě tašky a poslala do Jednoty koupit pět kilo cukru a pět kilo mouky. Věděla, co se má dělat, válku si v srpnu 1968 ještě dobře pamatovala.
Ve vesnickém krámu, kde bývalo vždy více řečí než tovaru, už stály ženy ve frontě, klopily zrak a mlčely. Naprosté ticho; bledé prodavačky každému beze slova prodaly jenom tři kila mouky a tři kila cukru. Z toho tíživého mlčení žen, které se léta znají, sousedí spolu či kamarádí, jsem pochopil, že nás čekají truchlivé časy.
