Článek
Myslel jsem si, že je to ošklivé slovo pouze součástí technické hantýrky a že když opustím stavebnictví, stávající vymizí z mé blízkosti stejně jako rachot míchačky. Pozbyv stávajících sociálních jistot a vydav se na volnou nohu, což je výraz srovnatelné ošklivosti, zjistil jsem záhy, že v našem technokratickém pojetí světa se ono slovo prodralo do běžného slovníku a jest hojně frekventováno (hrůza!) i v žurnalistické praxi. Můžeme tak číst, že „stávající program strany vykazuje mnohé nedostatky, takže musí být inovován“. Proč neříci současný program? Stávající je od slova státi, zůstávati v setrvalém stavu.
V novinách jsem dokonce nedávno četl, že „nejvíce volebních preferencí má ze všech kandidátů na prezidenta stávající prezident Zeman“. V tomto případě bych dokonce řekl, že se autor textu vhodnějšímu výrazu současný záměrně vyhnul, aby jeho sdělení krutě působilo i jakousi neblahou předzvěstí setrvalosti.
Má stávající, promiňte, dosavadní zkušenost je taková, že za jistých okolností, tedy v určitém psychickém rozpoložení, člověk jedná opačně, než by jednal za okolností normálních, a vykoná přesně to, co nechce a o čem ví, že je to strašná chyba, nebetyčná hloupost. A může jít o docela osudová rozhodnutí v řádu okamžiků.
Poučoval mě kdysi starší kolega Jiří Blažek, jak vést rozhlasovou debatu přenášenou živě: „Jakmile nějaké slovo vyslovíš do mikrofonu, už ho z éteru nevrátíš ani párem volů.“ Zdánlivě prostá poučka. Člověk musí předem vše promyslet, aby se vystříhal mnohomluvnosti a vyhnul různým myšlenkovým i výrazovým klišé. Přesto může dojít, a docházívá, k jakémusi momentálnímu zatmění mozku, v němž člověk místo „A kdy to bude?“ klidně řekne „V jakém časovém horizontu to, ehm, budete realizovat?“. Stane se to v psychickém ustrnutí, kdy si to tak mozek udělá sám – proti vašemu rozumu. Jako by jiné volby ani nebylo.
Stav, kdy mozek není schopen ani pohnout volantem, znám úplně konkrétně. Ve své stavební praxi jsem kdysi jel s „dvanáctsettrojkou“ do Sigmy v Lutíně pro čerpadlo. Mrzlo, padal sníh, strašná cesta. V závěru mě napadlo zkrátit si zdlouhavou jízdu po silnici přes téměř nedozírný lán po polní cestě. Že je to nesmysl, jsem věděl hned, přesto jsem na cestu odbočil – a divil se sám sobě. Pořád jsem se ještě mohl vrátit. Přeci jsem se nezbláznil? Jenže mozek zkameněl – a nedokázal pohnout volantem. Uprostřed pole ležela na cestě kopa hnoje a já v ní uvízl. Hluboko po setmění mě pak vysvobodil traktor. „Člověče, kdo vás sem poslal?“ divil se ochotný traktorista. „Nikdo. To já sám si zvolil takovou cestu.“
V podobné situaci se může ocitnout i volič ve chvíli, kdy vstupuje do volební místnosti a má vhodit onen osudový lístek do urny: jak tam je, zpět už ho nevytáhne ani párem volů. Sice to ještě mohou napravit ostatní voliči, ale na to, jak víme, není spolehnutí. Jinak přeci není možné, aby nám tu to stávající i nadále pozůstávalo v tak setrvalém stavu.
