Článek
Často jezdím přes pražskou Letenskou pláň do Holešovic. Vlevo míjím takzvaný Molochov, dlouhý blok funkcionalistických domů. Dívám se, jak chátrá a jeho fasáda opadává. Patřil jsem k těm, kteří ho v letech 1974 a 1975 opravovali, takže se mě jeho stav týká. Nedopadl úplně nejhůř, protože starší domy ve Veletržní ulici, které jsme také obnovovali, se po nás už jednou opravovaly a mohli by na ně zedníci jít znovu. Jsem už tak starý, nebo co?
Na Molochově s námi pracovali také izolatéři, kteří pokládali nové asfaltové lepenky na ploché střechy a na terasy horních pater domů. Jedním z nich byl i lékař, kterého na hodinu – ne-li, tak na den – vyhodili z fakultní nemocnice kvůli tomu, že na jakési, snad pouze odborové, schůzi jejich oddělení dne 21. srpna 1973 připomněl páté výročí naší poroby. Jen to věcně konstatoval – a takové důsledky…
Ze všech izolatérů si počínal nejšikovněji. Dle jeho zručnosti jsme usoudili, že býval chirurgem, ale jisté to nebylo. Zvláštní na něm rovněž bylo, že tu těžkou a smrdutou práci dělal vždy v dobré náladě, kterou kolem sebe také šířil, a vypadal při tom jako medvěd, kterého baví i nejhorší dřina. My zedníci jsme mluvili dost sprostě, ale nejsprostější vždycky byli právě izolatéři. Výjimkou byl bývalý lékař, náš pan doktor. Ten i v tak hrozné praxi mluvil jazykem vybrané společnosti, jaká u nás snad ani nikdy neexistovala. Já chtěl být jako on – a docela se mi to dařilo. Kolegové zedníci mě začali napomínat: Ty už mluvíš jak doktor izolatér! Tedy asfaltér. Doktor se měl za asfaltéra, což podle něj více odpovídalo jeho asfalto-térovité práci, a chtěl, abychom mu tak i říkali: Asfalt-tér, s tou pauzou.
Molochov byl blokem vládních domů, bydlel tam i Matej Lúčan, náměstek ministra vnitra Obziny nebo koho. Obýval byt v horním patře s velkou terasou. Než jsme na ni položili novou dlažbu, Asfalt-tér ji potáhl vodotěsnými lepenkami, pečlivě je navařoval. Jednoho dne se na už hotové terase objevila paní Lúčanová, apartní panička, a rozkázala, že chce „šachovnicu“. Asfalt-tér sám šachy hrál, a tak ochotně nabídl paní Lúčanové, že jí šachovnici půjčí. Jeho dobro myslnost se potázala se zlou, panička se rozkřičela, že myslí vzor dlažby na její terase, která byla krásně světle šedivá, ale jednobarevná.
Přítomen byl i náš parťák, dobrý komunista Tonda, který polohlasně poznamenal, ať si milostivá políbí prdel. Mirek Římanský, který to rovněž slyšel, prohodil trochu hlasitěji, ať si milostivá vysere voko. Pouze náš Asfalt-tér, aniž by se přestal usmívat, prohodil: A tak – šachy dáma nehraje.
Vojenská přehlídka před Molochovem, rok 1955
Asi za tři dny přijel mistr a přikázal nám Lúčanovu terasu vybourat, znovu izolovat a novou dlažbu položit do šachovnice. Mysleli jsme si, že je to vtip. Nebyl.
Když jsme novou dlažbu vybourali, Asfalt-tér musel terasu znovu izolovat, hořák syčel na plný plyn, ale on se stále usmíval jako dobromyslný medvěd.
Po několika dnech se na terase sešla nějaká komise nebo co. Byl v ní Lúčan a možná i Obzina nebo kdo, pak i další papaláši, ale kdo by si je dneska pamatoval. Drželi v rukou sklenky, asi kolaudovali, a my se na ně zpovzdálí dívali. Asfalt-tér k nim přistoupil o dosti blíže, zíral na ně jak na politbyro, pak se obrátil k nám a mírně se kývaje pravil velice nahlas: Vidíte, chlapci, jací jsou to… – a vyslovil
to nejsprostější slovo, kterým přesně vystihl nejen situaci, ale i tehdejší dobu s jejím panovačným režimem. To slovo si bohužel musíte domyslet, protože já už svůj týdenní příděl vulgarit vyčerpal.
