Článek
Tak jsme jednoho rána v roce 1967 vyslechli i recenzi profesora Václava Černého nazvanou Dva romány téměř světové. Pojednával v ní o Žertu Milana Kundery a Sekyře mého tatínka. Oba romány totiž vyšly téměř souběžně a mě tehdy překvapilo, že oba mají také jen jednoslovný název. Zvláštní souběh; vzpomněl jsem si pouze na rovněž jednoslovné Karafiátovy Broučky a Jiráskovy Psohlavce.
Černého recenze byla pro obě prózy velice pozitivní. Vystihl v ní nejen to, čím se liší, přestože obě kriticky reflektují kruté deformace padesátých let, ale předvídavě nastínil i to, v čem se bude lišit budoucí dílo obou autorů.
Když jsem v posledních letech četl Kunderovy romány Život je jinde a Knihu smíchu a zapomnění, které znovu vydalo nakladatelství Atlantis (obě knihy jejich autor napsal ještě česky, poprvé ale vyšly ve francouzském překladu v letech 1973 a 1979), přemýšlel jsem, co má Kundera s mým tatou naopak společné.
Odpověď je nesnadná, protože lze jen těžko vystihnout, čím autory svazuje dobový kontext politických a společenských poměrů nebo co je dáno nátiskem či vanutím světovějších literárních trendů, které, ačkoli k nám přímo nemohly, přece jen nezadržitelně překonávaly hranice stejně jako globální klima. Co tedy mají společného jejich dramata, když si odmyslíme scénu, její vybavení, ba i režijní a režimní pozadí? Jejich díla si jsou velice blízká mimo jiné tím, co v nich nemohlo být. Nikoli přímo vlivem cenzury, ale omezením, která vedou tvůrce k určité poetice a stylizaci.
Zleva Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Ivan Klíma na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967
Zřetelným a společným rysem obou je pak především vnímání ženy. Žena je v jejich podání vymezena pro muže žádoucí smyslností – a posléze, dříve či později, nežádoucí nesmyslností (až na výjimky). Rozlišení „zde muž, tedy já, a tam žena, nějaká“ je pro ně zásadní a jaksi omezující. Poselstvím takového pojetí byl pro mě jako pro čtenáře strach z ženy, veliké obavy. Já ale potřeboval mít k dispozici širší rejstřík, než je ten „kunderovsko-vaculíkovský“.
Autory spojuje také formulační zdatnost; přesnost Kunderovy věty je až fascinující. Zavíráte knihu povzneseni, ale i roztrpčeni pocitem hlavně už nikdy sám nic nepiš. Což se mně kupodivu stává u Kundery, ale nikoli u Vaculíka. Tata jako by psal a musel si při tom namáčet prsty do inkoustu, Kundera, řekl bych, má při psaní na prstech ještě jakési nástavce. (Asi proto se jeden stal vskutku světovým spisovatelem a druhý jen „téměř“.)
Nejraději ale – a musel jsem ji číst několikrát – mám kapitolu v Knize smíchu a zapomnění o odcházení a umírání autorova tatínka, klavíristy a muzikologa Ludvíka Kundery. Ten během posledních let svého života postupně ztrácel řeč a psal dlouhou knihu o Beethovenových sonátách:
Jednou mě zavolal do svého pokoje. Měl na klavíru rozevřenu sonátu opus 111, její poslední větu složenou z variací. „Podívej se,“ řekl mi a ukazoval do not (hrát na klavír už také přestal umět), „podívej se,“ opakoval a podařilo se mu ještě říci po dlouhé námaze: „já už vím!“ a pořád se snažil mi pak něco důležitého vysvětlit, ale jeho sdělení se skládalo ze zcela nesrozumitelných slov, takže když viděl, že mu nerozumím, udiveně se na mě podíval a řekl: „To je zvláštní.“ – Toto je psáno bez nástavců!
