Článek
Takovými ztracenými místy okolí velkoměsta docela oplývá: rozpadlé dílny někdejších živnostníků či proletářské chaty zůstaly osiřele vězet mezi výpadovkami, estakádami a různými koridory na těžko přístupném území – nevedou k nim ani žádné cesty.
Vykradený byt byl pro muže spíš záminkou, aby se vymanil z prostředí, které se mu stále více odcizovalo. Zazdálo se mu, že bude pro všechny tak nějak lepší, když si svůj další život založí a zařídí mezi šípkovím, hložím, pámelníkem a práchnivějícími jabloněmi starých zahrad. Jako by tak trochu emigroval. Muž byl důchodového věku, kdo by mu co vyčítal?
Tam si s kocourem stlučou boudu z materiálů pozůstalých po zašlé civilizaci a trochu to kolem za pomoci rýče zkultivují. Vyčistí starou studnu a založí si malý záhonek pro slézovou růži a floxy, které medově vonívaly na zahrádce mužovy babičky. Divizna velkokvětá se snad uchytí sama. V boudě si po setmění budou při petrolejce číst nebo by mohli zkusit i něco napsat. Na to by jim přeci síly mohly stačit, poměry jsou pro to příznivé. Aby jim bouda dlouho vydržela, pěkně si ji natřou karbolineem jantarovým.
Spisek má už skoro třicet stránek, ale muž boudu pořád nemá hotovu, ačkoli zima se blíží. Ještě, louda, nezačal ani stavět komín. Na postupu mého psaní (které na pokračování tiskne dvouměsíčník Listy, takže se to strašně vleče) je zvláštní to, že o boudě píšu tak pracně, jako bych ji skutečně z hranolků čepoval a prkny obíjel, žádnou práci nejsem schopen urychlit, nic se nedá ošidit.
Až teď jsem přišel na to, čím to je: pracnost vzniku fiktivní boudy tkví v tom, že není literární, ale skutečná! Dokonce jako bych měl i mozoly od sekery. Jiný by možná mnohem pohodlněji boudu nějak vytiskl ve formátu 3D nebo v čem, aniž by si musel vytahávat z dlaní třísky. A to je asi další důvod odchodu toho muže na periferii současného dění.
Boudu, kterou tak pracně stlouká, si totiž postavil děda Vaculík na svém pozemku, jejž získal po rozparcelování panského majetku v roce 1945. Založil si na něm sad, ale plodů mnoho neužil, protože už začátkem padesátých let vložil pozemek (z přesvědčení) do vznikajícího JZD a boudu přestěhoval na svou zahradu. Vidím ji jako dnes.
Vcházelo se do ní zádveřím, otevřenou verandičkou, kam se také ukládalo zahradní náčiní. Do jediné místnosti vedly jednoduché dveře a jedno okno. Pod oknem stál menší stůl se dvěma židlemi, naproti byla postel, při boční stěně šatní skříň. Nic víc. Stůl kryl vikslajvantový ubrus, na něm stála petrolejka.
Ludvík Vaculík
Za svitu té petrolejky vidím u stolu sedět svého tatínka, má na něm psací stroj, vypůjčený od paní učitelky Svatoňové. Právě vůně čadící petrolejky je pro mě libou vůní prázdnin; sedím na druhé židli a dívám se, jak tata píše. Občas vstane a chodí, prkna boudina pod ním vržou. Jak rád bych tu s ním i spal, ale postel je tu jen jedna. To žluté čadivé světlo s vůní petroleje a přerývaný klapot psacího stroje! A ještě jedna libá vůně: karbolineum jantarové, jímž tata boudu za dne, přemýšleje nad textem, postupně natírá.
Tedy přesně tuto boudu si staví náš muž, a že není tak zručný jako jeho děda a neumí tak psát jako jeho tata, práce se mu vleče, na třicáté stránce mu už fičí ze strnišť a bouda pořád nemá komín, a ještě ani dveře!
Vzpomínám si na ono podivné léto 1969, zvláštní čas, už nečas. Nevím, jestli léto bylo horké, nebo spíše deštivé. Živě ale vidím tatu, jak za svitu petrolejky píše politické provolání Deset bodů. S myšlenkou této petice přišel šachista Luděk Pachman, s nímž tata tehdy kamarádil. Adresována byla federální vládě a Federálnímu shromáždění a Ústřednímu výboru KSČ i národním vládám. Signatáři v ní protestovali proti zhoršujícím se politickým poměrům, ubývání svobody a proti – počínající normalizaci, o níž ovšem nevěděli, že se tak bude ten stav dalšího rozkladu poměrů nazývat.
Tata v boudě dával Pachmanovým myšlenkám správný říz, mnohé jistě i doplnil. Vím, že na tom nepracoval rád, měl obavy. Cítil to však jako povinnost vůči kamarádu i jako povinnost, kterou na sebe spisovatel bere tím, že je spisovatel. A to i když se mu to strašně nehodí.
Luděk Pachman potom petici rozšiřoval a šel za to sedět. Řekl bych, že se při výsleších choval velmi statečně, tata odsouzený nebyl.
Starou boudu odnesl čas, nevím kdy. A tak mě samého překvapilo, že můj literární muž s kocourem tu boudu znovu staví. Proč to dělají? Bude zajímavé, jak na to kocour jednou bude vzpomínat.
