Fejeton Miroslava Petříčka: Vím, co nikdo neví

Jeho základem je předstírání: nemám-li, co by mne společensky povznášelo, tvářím se, jako bych měl takových ceněných statků nadbytek. Kdysi se takto lidé trumfovali okázalými znaky bohatství, jako jsou třeba exkluzivní poznávací značky na autech, avšak pak přišel informační věk a to, co člověka vynáší vzhůru dnes, jsou informace.

Věda chápe informaci jako míru nepravděpodobnosti, což je sice důležitý aspekt, avšak v praktickém ohledu s ním vystačit nelze. Informace je totiž právě tak i to, co ví jen málo lidí, nejlépe nikdo s výjimkou toho, kdo takovou informaci podává. V globalizovaném světě ale vědí všichni všechno, tedy dávat na vědomí, že vím, co nikdo neví, aby všichni věděli, že se mi nemohou rovnat, je stále obtížnější. A zde je opět užitečná definice vědecká: platí-li, že hodnota sdělení roste úměrně míře jeho nepravděpodobnosti, je zjevné, že pro účel demonstrativního chování se nejvíce hodí naprosté pitomosti, čím pitomější, tím lépe, protože tím vyšší je jejich tržní hodnota.

Ne vždy právem svalujeme vinu na takzvaná média. Neboť nelze nevidět, že například seriózní noviny jsou v tomto ohledu mnohem zdrženlivější – možná proto, že jejich psychika není vystavena takovému tlaku na všeobecný respekt jako psychika lidská, věrohodnost informací většinou ověřují. Avšak bezmocné jsou ve chvíli, kdy musí informovat o tom, s jakou novou informací se vytasila ta či ona osoba, vyvýšivší se dík své blízkosti k nezpochybnitelnému zdroji důležitých zpráv, například poslankyně parlamentu, ředitel tiskového odboru prezidentské kanceláře a podobně. Jejich výroky nelze nezaznamenat, protože událostí je už to, že otevřou na veřejnosti ústa.

Ani tito privilegovaní informátoři to však nemají tak jednoduché, i oni musí stále akumulovat svůj symbolický kapitál, aby se nestalo, že až příště promluví, televize a noviny u toho nebudou. Svou zasvěcenost musí tedy stavět na odiv tak, aby s každým jejich vystoupením rostlo očekávání, s čím přijdou příště. A zde opět platí: čím pitomější, tím lepší. Kdyby ale v tomto předvádění vědoucnosti pokračovali stále stejným směrem, začali by vzbuzovat podezření, protože i nepravděpodobnost má své meze a i ona může zahynout na inflaci. Odtud geniální tah: obviní média, že jsou schopna stvořit senzaci z každé nicotnosti. A na tiskovce to všem oznámí.

Není to úplně špatná strategie, ale má jednu vadu: privilegovaný informátor tím, nevěda o tom, devalvuje hodnotu vlastního zboží. A až bude informovat o tom, že média udělala z průměrného loupežníka arciteroristu, aby měla o čem psát, mohlo by někoho napadnout, že stejně tak se to má i s touto překvapivou informátorovou informací. Je nepravděpodobná ne proto, že to je informace, ale protože to je naprostá ptákovina.