Hlavní obsah

Fejeton Miroslava Petříčka: Samota

Právo, Miroslav Petříček, SALON

Kdyby Erich Fromm psal svou knihu Útěk před svobodou dnes, tedy právě sedmdesát let po jejím prvním vydání, nemusel by na ní příliš měnit. Jen pár detailů a název: nejlépe by bylo nazvat ji Útěk před samotou. To by dobře vystihovalo určitý posun, k němuž mezitím došlo, třebaže myšlenka sama zůstala dobou nedotčena.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Miroslav Petříček

Článek

Frommova představa nebyla nijak komplikovaná. Člověk se v moderních dějinách stává individuem v té míře, v níž získává nezávislost na biologických podmínkách svého života (na přírodě stejně jako na rodině), a může svobodně navazovat takové sociální svazky, které mu dovolují tuto jedinečnost uskutečňovat, tedy svobodným a tvořivým způsobem užívat svých schopností a dovedností. Ať si jakkoli stěžujeme na poměry, v nichž žijeme, platí, že tuto možnost – svobodu – má dnes většina z nás. Neboť autority, které by nám v tom chtěly nějak zásadně bránit, anebo nás nějak v tomto ohledu omezovat, jsou dnes už značně vratké. Ale právě o to je to teď všechno těžší.

Co si s takovou svobodou počít? Tvořit? Jistě, ale co? Společnost vcelku respektuje naši nezávislost a do toho, čemu se chceme věnovat, nám (přinejmenším zprvu) nemluví. Jsme tak skutečně ponecháni sobě samým bez autority, která by nás vedla, tedy jsme tu se svými schopnostmi a dovednostmi sami – aniž však víme, jak a k čemu jich užívat. Nejhorší na tomto osamění je právě to, že je výzvou, abychom se věnovali sobě samým. V takovém okamžiku si začneme uvědomovat, že sobě samým vlastně nestačíme, anebo, jak by řekl klasik, že o samotě nedokážeme být sami sobě zástupem. A nic nás nenapadá – ani co bychom mohli dělat, ani co bychom dělat neměli. Důvod je prostý: Nikdo nám neporadí. O samotě si připadáme jako obraz bez rámu. Nemůžeme se dát k nějakému auditu, aby zjistil, co nám chybí, ani ze sebe vytvořit komisi, která by doporučila nějaké řešení této trapné situace. Samota se stává velmi obtížnou položkou v ekonomice našeho života. Díváme se do zrcadla a vidíme zase jen sebe.

Naštěstí je tu cesta, jak uniknout. Dnes už ani ten největší osamělec není bez inteligentní elektroniky. A její záchranné, totiž sociální sítě. Ano, i o samotě můžeme být zástupem, stačí zmáčknout příslušná tlačítka. Zde stojím a nemohu jinak, může dnes říci každý, stojí-li pevně rozkročen v sociální síti. Jsme sami a s námi ne desítky, ale stovky kamarádů. A zde také konečně můžeme stát na svém. Nápady a myšlenky se nám jen hrnou, najednou ani nevíme, co dělat dřív, naše schopnosti a dovednosti přestávají našim záměrům stačit, protože ty se hrnou ze všech stran. Výmysly se vymýšlejí samy, jsme-li jeden tým.

Sociální síť je cosi jako team building v globálním měřítku. A je to dobrá věc – dokud někoho nenapadne, že tímto způsobem se také soustruží kolečka, z nichž se skládají stroje. Ano, každé je jiné, ale protože to tak předepsala konstrukční kancelář, které se takový stroj vymodeloval v počítači. Běda, začne-li se naše uvažování zanášet tímto směrem, protože kolečka či součástky – a to je až banálně příslovečné – mají jen minimální míru volnosti, a pokud náhodou osamějí, nemají smysl.

Související témata:

Související články

Miroslav Petříček: (Vy)slyšet kulturu

Na otázku, co je kultura a k čemu je na světě, není odpověď, na které by se všichni shodli, protože každá její definice je částečná. Pokud ale uvažujeme, proč...

Výběr článků

Načítám