Článek
Kapacita databází roste, vše, co chceme, můžeme uložit v digitalizované podobě kdesi ve vesmírných mracích, v terrabytových úložištích, a všude ve střední Evropě existují různé ústavy paměti, archívy a jiné podobné instituce, které usilují o to, aby nic neupadlo v zapomenutí. Ani ona podivná desetiletí podivných režimů, které tuto část světa zaplevelily. Orální historie shromažďuje svědectví bezmocných i mocných, avšak zvláštní výsledek snahy o co možná nejúplnější uchování minulosti je ten, že minulost se z lidské paměti vytrácí. Spoléháme na křemíkové technologie a vlastní paměť se nám najednou zdá být nedostatečná, tím spíše, že je příslovečně děravá. Proto s vědomím, že ta či ona událost se kdesi vzápětí ukládá, přenecháváme povinnost historické paměti strojům – podobně jako svou vizuální paměť svěřujeme digitálnímu fotoaparátu, zaměňujíce jej mylně za zrcadlo, které se dokáže rozpomínat na to, co spatřilo.
Lidská paměť skutečně není archív a funguje právě proto, že je děravá. Jak kdysi řekl Samuel Beckett: Člověk, který by měl dobrou paměť, by se na nic nerozpomínal, protože by nikdy nic nezapomněl. Lidská paměť neuchovává všechna fakta bez rozdílu, nýbrž jen to, co člověk nějak prožil, co jej zasáhlo anebo poznamenalo, byť to poznal jen z doslechu, tedy to, o čem je sám schopen vyprávět. Neukládá se do souborů, ale do souvislostí, které jsou velmi individuální a ne vždy shodné s těmi, které drží pohromadě paměť kolektivní. Není to diář; podobá se spíše kaleidoskopu, neboť se v čase přetváří a její památné epizody se v ní přesouvají z místa na místo. Svůj život si pamatujeme jako mozaiku a často bez ohledu na chronologii. Nevíme, co jsme dělali včera, pokud to nestálo za řeč, ale pamatujeme si bezpočet událostí, které časem velkých dějin naopak propadají do ztracena. Právě proto ale lidskou paměť není možné institucionalizovat a nelze ji ani nahradit archívem, byť by byl sebedokonalejší. Je důležitá nikoli proto, že minulost uchovává, nýbrž proto, že brání v nekritickém přijímání historie tím, že se od ní v každém okamžiku odchyluje. Když se rozčiluji a říkám: Tak, jak je to v této knize psáno, tak to nebylo, já si to přece pamatuji jinak!, neznamená to, že usiluji o objektivní historickou pravdu; vzpouzím se však proti tomu, aby smysl a význam minulého byl redukován na cosi objektivně popsatelného. V archívech se smyslu nedostává, v lidské paměti je ho nadbytek. Ale právě proto je sporný, a právě proto stále stojí za řeč.
Miroslav Petříček
Institucionalizovaná paměť národa je užitečná pouze v té míře, v níž odkrývá nejrůznější bílá místa dějin. Avšak tato bílá místa se nedají odhalovat objektivním pohledem historika, neboť na ně neukazují mezery v dokumentech či chybějící položky v souborech: vycházejí najevo jen a jen na základě nesouměřitelnosti individuální paměti s archívem. Lidská, příslovečně chatrná paměť se stará o to, aby dějiny nepohltily člověka tak, jako digitální fotoaparát postupně do sebe vstřebává zástupy zvídavých turistů.
