Článek
Logika je zřejmá: kdyby nebylo krajností, život by ustrnul v nezajímavých průměrech. Zatímco s nimi má všechno heroický rozměr: sotva překonáme jednu krizi, ocitáme se v druhé. Včera byl manželce nevěrný Tiger Woods, dnes kapitán londýnské Chelsea John Terry.
Rubem této hektické honby za extrémy je, že nic velkého není dost velké a malého dost malé, protože aby bylo něco velké, musí být větší než největší, a stejně tak je tomu i s věcmi malými. Asi se v tom odráží naše chápání evoluce: Nepřežije to lepší, nýbrž jen to nejlepší, které se vzápětí stává nedostatečně dobrým. Princip přírodního vývoje fakticky splynul s principem reklamy, což dohromady vytvořilo představu Pokroku, avšak do tohoto obrazu dynamicky se vyvíjejícího světa tu a tam něco nezapadá.
Dovedeme si sice představit, že nějaký zvláště nadaný běžec zaběhne jednou stovku pod devět vteřin, ale – vyloučíme-li užívání sofistikovaných podpůrných prostředků – sotva se kdy člověk dostane pod vteřin pět. V honbě za extrémy na víc nemáme: auta a letadla jsou nejen svědectvím našeho odporu k přirozeným mezím, nýbrž i trapným připomenutím naší průměrnosti. Lidská vynalézavost je tedy projev frustrace. Čím rychleji se totiž přibližujeme k nějaké obtížně překročitelné hranici, tím více se vyčerpává energie, kterou potřebujeme, abychom se dostali alespoň do její blízkosti. A to platí nejen o uhlí a ropě, to platí i tehdy, když se snažíme dopracovat k hranici důchodového věku.
Náš heroismus v této věci je ovšem marný: penze je dvojznačné vítězství stejně jako nafta z řepky olejné. Soutěž ve skoku vysokém nekončí překonáním laťky v určité výšce, nýbrž buď tím, že nakonec laťka spadne, anebo už nikdo nemá sílu pokoušet se o její překonání.
Jak řečeno, jsme průměrní a každá krajnost nás hravě přemůže. Upřímně řečeno: Kdo z nás má na to, aby něčemu nepřekonatelnému vůbec čelil tváří v tvář?
Je tedy zbytečné trápit se vlastní zaostalostí a nedostatečností, brát život jako olympiádu, ve které nelze vyhrát, ale je nezbytné účastnit se jí, zvlášť můžeme-li se utěšovat vědomím, že tu největší krajnost, totiž že se ve vesmíru vůbec zrodil člověk, už máme za sebou a žádná ještě krajnější – soudě podle snímků z Hubbleova teleskopu – očividně nehrozí. Asi by tedy bylo lépe zbavit se posedlosti extrémy a smířit se s tím, že někdy je tak a jindy jinak, aniž by kdy bylo tak špatně, že by to už nemohlo být horší. Je mráz a plno sněhu, budiž, ale takových kalamit už bylo od poslední doby ledové spousta, vlastně od té doby ani už žádná pořádná zima nebyla. A kdyby snad zase měla nějaká nová doba ledová nastat, je možné, že zmodráme, naučíme se řeči přírody a moudré stromy nás vytáhnou z bryndy, protože pochopí, že příroda má šanci na přežití jen v 3D světě a nic jiného než pokročilé technologie barbarského lidstva ji nezachrání. Teď máme alespoň jistotu, že jako obvykle jaro přijde, ať už se to má s globálním oteplováním jakkoli. A s ním třeba i povodně, ale určitě nikoli tak mohutné, jako byla ta, kterou přežil jenom Noe a jeho příkladná sbírka zvěře.