Článek
V improvizovaném bufiku, království boha Radegasta, jsem si dal chleba s tvarůžky. Nad výčepem visela látková hornická vlajka, ta tekutá (zelená s fernetem) v nabídce chyběla. Lidi si brali tvarůžky, pivo i punč, co bodl a hornickou šatnu, kde se odehrávala první část, pěkně provoněl.
Je to zvláštní vidět divadlo v reálných kulisách. Sedíme na lavičkách pod zavěšenými fáračkami – což není v kombinaci se stísněnými prostory a tlumeným světlem právě nejlepší večerní menu pro klaustrofobiky. Tím spíš, když herci představující havíře na tři šťastlivce hornické hadry nešetrně spustí. 3D je proti tomu guvno.
Hlavní konflikt inscenace o zběsilém rubání uhlí v 50. letech byl předeslán už v úvodních replikách Čest práci! – Zdař Bůh! Tím skončilo období spisovné češtiny a nastoupila její nevlastní sestra ostravština. Říkal jsem si, jestli všem jazykovým nuancím rozumí postarší anglicky mluvící pár, který seděl vedle mě, či v publiku rozesetí Pražáci a Pragovky. Ti měli v kakofonii slov jako ščur, babuť a dalších, vesměs vulgárních výrazů oporu v mladém nadšeném budovateli Leopoldu Vrbovi, který přijel z hlavního města na brigádu pomoct socialistickým úderníkům.
Namísto přestávky nás všechny nahnali do jiné budovy, kde měli zdařbuchači sfárat dule. Herci se na čas proměnili v pořadatele, kteří museli usměrňovat rozzářené publikum (zpola divadlem, zpola alkoholem), přičemž někteří návštěvníci a návštěvnice jim jejich novou roli značně ztížili, když intermezzo pojali jako čůr pauzu ( ♀) či k hození čuriho oblouku ( ♂).
Pohyb nás čekal i během druhé části, kdy si z nás představení udělalo improvizované otáčivé hlediště. Jelikož ne každý se vešel do první řady, méně šťastní diváci museli stát část představení na židli.
Po posledním fajrontu (zde ekvivalent termínu opona) jsem zamířil opět do bufiku. Žena a muž v řadě přede mnou, kteří zjevně nepocházeli z ostravskokarvinského uhelného revíru, se v hodnocení představení shodli, že v postavách horníků cítili spíše Banik pyczo než skutečné havíře. Chtělo se mi říct: Milí zlatí nečernouhelní, horníci nebyli a nejsou žádní jazykoví puristé, bo jak řyka pravdive ostravske přyslovi, když se na vas vali uhli, krasomluvu moc něuplatnitě. Některá nepříliš spisovná slova k jejich lexikální vrstvě, která je stejně pestrá jako vrstvy rubané pod zemí, prostě patří. A tak mi mnohem odpovídající přišlo hodnocení jednoho z domácích: Kua, to je realisticke jak cyp!