Článek
Při zásahu policie proti demonstrantům podporujícím squatery na pražském Albertově jsem utrpěl drobné zranění, drobné tak, že by nestálo za zmínku, kdyby jí nebylo třeba pro výklad následujících hodin. Dalo by se asi říct, že jsem si ho zavinil sám. Přišel jsem demonstrovat s taškou přes rameno, což nedělejte, to je amatérské; špatně se s ní zdrhá. A jsou fáze takových demonstrací, kdy pendrek pálí po těle a slzný plyn do očí a vy zdrháte. Navíc mi jeden z policistů účinným chvatem urval od tašky obě poutka a ani zapůjčené sichrhajcky, které měli mnozí jako ozdobu i pro případ potřeby na baťozích, nevydržely. Když se tedy najednou proti naší hrstce rozeběhlo patnáct těžkooděnců v úzké uličce, otočil jsem se a s taškou v podpaží se dal na útěk na druhou stranu. Totéž udělal jeden z mých spolupachatelů, ale v opačném směru. Upadl jsem jen já. Odtud ta bolístka.
Když jsem viděl obrovskou frontu zajatců už na služebně, rozhodl jsem se využít čas ve frontě a požádal o převoz k lékaři. Dostal jsem pouta. Divný pocit. Najednou, jako bych poprvé věřil, že jsem skutečně něco provedl. Tři policisté, už nikoli bojoví, ale úřední, mě vezli na vyšetřovnu na pražské hlavní nádraží. Byla sobota večer, ulice narvané, trochu jsem se styděl. Přeci jen nebylo pro po chodníku kolemjdoucí nikde psáno, že jsem zrovna nevzal milión za to, že podpořím radar na Letné. Do nádraží jsme z magistrály nemohli trefit vchod. Zvonilo se, nic. Klepalo se, nic. Volalo se, nezvedali to. Jeden policajt si pak vzpomněl, že je v přízemí budovy vysklené okno, a tak že půjdeme tamtudy. Přímo do prostoru Fantovy kavárny jsme tak z ulice proskočili. Jako squateři, řekl jeden ze strážníků.
Výslech byl stručný. Občanský průkaz, jméno, příjmení, trvalé bydliště. Odmítáte vypovídat? zněla otázka. Ano. Nechtělo se mi vysvětlovat, co se stalo, někomu, koho to viditelně nezajímalo. Dobře, můžete jet. V příkazu k lékařskému ošetření stálo křestní jméno mého otce. Představil jsem si plnou čekárnu na Bulovce a sebe v poutech a chtělo se mi utéct. Byla sobota a měl jsem všeho už dost. Proč zatýkáte lidi, kteří nic neprovedli? začal jsem v autě vážně. A to přesto, že doporučení v takových chvílích je nenavazovat žádné kontakty s policisty, zvláště přátelské ne.
Vypadali vlastně také otráveně. My jsme tu akci nenařídili, řekl jeden. Radši bych byl doma, dodal druhý, a nadávkami doprovodil celou akci, nadřízené i sys -tém policie. Místo, abych se rozpovídal já, začal mluvit on: Šel jsem dělat policajta, protože jsem chtěl pomoct udržovat pořádek, chránit slušný lidi, ale to nejde. Jenom papíruju, všude jsou chaóti a řešíme blbosti, skutečný případy vůbec neděláme. Ještě jsem se stihl zeptat, proč si tedy na vedení nestěžuje, nebo proč neodejde, ale to už jsme byli před vstupem do ordinace a paní doktorka mínila, že toho filosofování máme nechat.
Po návratu do Bartolomějské jsem byl zbaven pout a umístěn do cely číslo jedna. V té klenuté, starobylé místnosti bylo takových cel devět, všechny oddělené jen mřížemi. Někteří zadržení se navzájem zdravili, povykovali a vůbec projevovali dobrou mysl. Nás bylo v cele o čtyřech metrech čtverečných devět. Byly tu dvě dřevěné lavice po obvodu a celkem zima. Měli jsme na papíře napsaná práva předběžně zadržených a někteří je chtěli jedno přes druhé vymáhat. Vodu. Jíst. Telefonovat s právníkem. Na záchod. Přikrývky. Haló, je tu někdo, mám na to právo. Řekl jsem: Buďme radši zticha, třeba nás pustí dřív. Tady už se nic nevyhraje, už o nic nejde. Kolem to ztichlo.
Jeden kluk vstal a povídá sice mně, ale hlavně všem: To právě chtějí, abychom si mysleli, že když se budem slušně... Na tom je celej ten stát založenej. Kašlu na to, nic jsem neudělal, jsem neoprávněně zavřenej. Naopak, zpívat budem.
A hned začal. Několik se přidalo a vzniknul řev. Přišlo mi to hloupé, jalové, dětinské. Zavřel jsem oči a snad i usnul. Chtěl jsem to už jenom mít za sebou. Na hrdinství mi tahle situace přišla nějak zbytečná.
Stejně bezdůvodně, jako nás zavřeli, nás ráno i pustili. Tkaničky že prý si mám do bot navléct až před budovou.
Za týden nato šel jsem naproti do kina Ponrepo na Rosselliniho film Generál della Rovere. Když onoho hochštaplera, který se – chycen při jakémsi podvodu – uvolí nacistům hrát ve vězení již zabitého generála, hrdinu odboje, a vyzvědět tak Němcům plány vlastenců, vedou do cely, všichni už vědí, že je to slavný generál. A mlátí ešusy do mříží, aby ho pozdravili a ukázali, že mu věří. Silná chvíle. I nepravý generál jí podlehne a místo aby udal „své“ gestapu, radši zemře s nimi.
Pravdu měl ten kluk, zpívat se musí. I když to vypadá, že je to jedno a na demonstraci jste přišli s taškou přes rameno.
Možná šlo tentokrát o málo, příště zas může jít o všechno.
