Článek
Zazvoním. Leonor se ze všeho nejdřív podívá na malou neustále puštěnou televizku, vysílající záběry na domovní vchod. Leonor totiž nikdy neví, kdy by ji mohli přepadnout. A má recht. V megaměstě Buenos Aires se totiž ze všeho nejvíc okrádají a přepadávají právě takoví stařičcí medvídci koalové, jako je ona.
Když se Leonor přesvědčí, že nebezpečí nehrozí, rozvážně sjede z prvního patra do přízemí výtahem. Místo pozdravu se na mne zkoumavě podívá, jako by odhadovala sílu a energii nadcházející společné seance. „Co dnes?“ zeptá se. „Mušli,“ odpovím. „Spirálovou?“ vrátí okamžitě pomyslný pingpongový míček do hry. „Přesně tu!“ hrdě potvrdím. „Papíry?“ pokračuje Leonor a vede mne k výtahu. „Z papírnictví v Palermu,“ říkám rozechvěle a vzpomenu si, jak jsem se pro ně táhla přes celé město až do bohémské čtvrti, kde bydlí každý, kdo aspoň trochu zavání uměním. Včetně luxusního, předraženého, ale Leonořina nejoblíbenějšího papírnictví. „Oh, la la…“ hvízdne Leonor.
Vcházíme do miniaturního bytu, kterému vévodí stůl s moderním počítačem, sofistikovaná televizka snímající vchod je vedle a všude kolem jsou na -skládané velké lepenkové krabice. Vybalím dort, který jsem přinesla, Leonor naleje do malých hrníčků bez ozdob kávu a odšoupe se k jedné z krabic. Chvíli v ní štrachá a vytahuje velkou papírovou mušli. Origami mušli. Vyrobenou japonskou technikou skládání papíru. Je trochu zažloutlá, jak asi několik miliónů let ležela v krabici. „Vypadá to složitě,“ konstatuju. „Ale není!“ vykřikne Leonor a už se žene k počítači.
Zapíná ho, naťuká Youtube a pak origami shell. Sedneme si pohodlně ke stolu, pouštíme první video a chvíli se zálibně laskáme s papíry z Palerma. Pak už jen skládáme. Trvá to hodinu dvě tři… mušle je složitá, svéhlavá, Leonor nadává, nemůžeme přijít na třicátý pátý sklad papíru, pouštíme čtyři různá videa, pořád nám to nevychází… Až konečně narazíme na jedno, v němž malé japonské dítě skládá mušli, něco u toho vážně vysvětluje japonsky, ale my sledujeme hlavně jeho ruce, blížíme se ke třicátému pátému skladu a… Máme to! „Takovej fakan mrňavá,“ odfrkne si místo vděku Leonor.
Skládáme a hádáme se o to, jestli je pravda, co říkají v Japonsku šintoisti – že když za někoho poskládají 1000 origami, může se dotyčný uzdravit. Leonor tomu prý moc nevěří. Má teď dobré období, její nemoc, starý Němec, jak se jí tady říká, alias Alzheimer dala na chvíli pokoj. Blížím se ke konci druhé mušle, vychutnávám si finále, posledních pár kroků a je to… „To je jako…!“ Vydechnu celá uspokojená. „To je jako orgasmus,“ pronese lakonicky Leonor.
Je zase pátek odpoledne. Pár týdnů už jsme neskládaly, a tak volám Leonor. „Prosím?“ ozve se ve sluchátku. „Ahoj, Leo -noro, tady Markéta, jen ti volám, že právě vyrážím,“ hlaholím a zavazuju si u toho boty. „Cože? Kdo jste? Já vás neznám, nevolejte mi, okamžitě toho nechte, nevím, kdo jste ani, co mi chcete!“ Leonor sluchátko s třísknutím zaklapne. Ten suchý zvuk ucítím až někde v žaludku. Sedám si na botník. Vytáhnu z tašky papír a mechanicky začnu skládat papírového ptáka orizuru. Za Leonor. Ještě mi jich chybí 999.