Článek
Tak například jsem se naučil střílet z praku, vařit brambory, pracovat v baru nebo zbytečně tloustnout, abych mohl hubnout a pořád dokola jako na vrzajícím kolotoči.
Nakonec jsem si z piety či záměrné roztržitosti ty velké, teplé, s komplikovaným zapínáním koupil a nazul. A náhle, jako by mi usedla moucha na nos, objevil se přede mnou nový svět plný bezpečí, tepla a klidu, kde se budoucnost nedobývá do baráku jako krvelačná hypoteční bestie, nýbrž se pomalounku sune pod oknem, připomínající zbloudilou koalu.
Sedím v křesle v nových papučích, pokuřuji a popíjím, co je v dosahu, a vzpomínám na babičku, jak tahala každý den dřevěný vozík do lesa, aby ho mohla naplnit větvemi, posadit mě na tu pichlavou fůru a odtáhnout domů, zatopit v kamnech a uvařit polívku.
Trochu se stydím. Ale jelikož se stydět nemůžeme pořád, přikoupil jsem k papučím ještě kamna a do kamen dřevo, abych si ty papuče užil. Stály dvě stě korun, kamna potom deset tisíc a dřevo na rok asi dvanáct tisíc. Když to sečtu, tak mě zpomalení času přišlo zhruba na dvacet dva tisíc, pokud nepočítám samotné papuče… Kamarádi sice radili, abych napřed zateplil barák, ale já dobře věděl, co dělám – v zatepleném baráku bych si papuče nikdy pořádně nevychutnal.
Stále ještě sedím v křesle. Nejsem si však jistý, jestli papuče opravdu fungují a čas zpomalují, neboť jsem právě usnul.
Probudil mě až vlastní výkřik.
– Zabrouzdám si po internetu a hned zjistím, jestli papuče něco zpomalují!
Šel jsem na to. Ujistil jsem se, že mám papuče na nohou a zapnul jsem počítač. Ovšem papuče si toho všimly a okamžitě zpomalily. Dopadlo to tak, že se mi přestalo chtít hejbnout dokonce i s vlastní myší a docela přirozeně jsem zatoužil po nějakém programu, který by brouzdal po internetu za mě a já mohl zahálčivě koukat z okna na vrabce, jak se cpou mým zrním zakoupeným se slevou v jednom nejmenovaném řetězci, který nechal kvůli stavbě vymýtit tolik křovisek, že zdecimoval vrabčí populaci široko daleko, a potom zlevnil zrní.
Ale dosti! Začínám se chovat jako aktivista, který je schopen naroubovat jabloň vlastním tělem (zdravím tímto P. Š.), jen aby nepřišla do styku s nějakou zakázanou látkou prodávanou nadnárodním koncernem, a trochu jsem přibrzdil: Co když si z nás ten nahoře dělá jenom prču?
Mají třeba mravenci stejné problémy jako my, nebo se jich globalizace netýká? A co třeba podhoubí? Chrání ho vůbec někdo? Mám strach, podhoubí není vidět.
Až do těchto temně neprobádaných zákoutí lidského vědomí mě zavedly obyčejné papuče, a to jsem se ještě vůbec nezmínil o teplácích!
