Hlavní obsah

Fejeton Mariana Pally: Prstem prst nenasliníš

Právo, Marian Palla, SALON

Jako líný úd popolezla rtuť vzhůru a mou pleš oblažilo lepkavé horko. Sedl si na mě snad zpocený slon, jehož zadek voní po tlející dešťovce, nebo se mýlím a usedl na mě někdo jiný? Pozvedl jsem hlavu, abych si to ujasnil, ale žena do toho řekla, že ji jedna paní upozornila, když ona stála na chodníku, že to není stojník – a aby prý chodila.

Foto: Marian Palla

Článek

Zapomněl jsem na slona a chvíli té paní nadával, abych si trochu zchladil alespoň žáhu, dokud jsem nezjistil, že měla vlastně pravdu – pokud by se všichni lidé na chodníku zastavili, nedalo by se po něm chodit a stal by se opravdu stojníkem.

Rtuť opět popolezla, ale já přesto trochu znejistěl: Potím se dostatečně? Neflákám to? Neměl bych se potit urputněji? Vždyť jak k tomu přijdou ti nešťastníci, po kterých pot stéká, když já vytvářím jen vlhké obtisky?

Abych moc nezpychl, nasazoval jsem si v myšlenkách kulicha nebo zachraňoval na poslední chvíli Husa, ale k intenzivnějšímu pocení nedošlo. Asi existují věci, s nimiž nehne ani myšlenka, napadlo mě. A po chvíli dlouhé, než bys řekl „obuvník“, jsem zkusil problém vyřešit básní: Vedro trvalo / z obočí kapalo / i vlezl jsem do vany / ...děcko tam plakalo.

Kdybych se dokázal nějak vyhnout tomu děcku, vyčítal jsem si, žádná báseň by nevznikla, text by zůstal pěkně na šířku a upadl v zapomnění. Ale stalo se a nikdo už s tím nic nenadělá, báseň si bude vesele bytovat a nikdo ji ze světa neodpáře.

Vedro pokračuje, z obočí opět kape, lezu z vany a nevím, jestli jsem ještě mokrý, nebo již zase zpocený.

Nedalo se nic dělat, musel jsem sáhnout po těžším kalibru, abych si nejen zchladil žáhu, ale i ten zbytek, a kliknul jsem na text z února, doufaje v husté chumelenice, tlusté rampouchy a teplý koutek u kamen, kde s třesoucíma se rukama v zimě sedávám a třu je o stehna ještě nezmrzlá. Ke svému překvapení zjišťuji, že text obsahuje především úvahu nad počtem obrazů a zplozených dětí, což u mě vyvolává opět prudké pocení, ale nepředbíhejme...

„Musím zatopit v kamnech, aby mi uschnul obraz, a při té příležitosti mě napadlo – kruci, to je ale hustá chumelenice a ty tlusté rampouchy –, kolik bych měl asi dětí, kdybych za každý domalovaný obraz zplodil jedno. I když maluji obrazy velmi pomalu, tak jeden do měsíce, bylo by jich prostě moc. Výhodou se jeví, že děcka by se mohla jmenovat podle obrazů, abych si je lépe pamatoval, a zároveň by to usnadnilo budoucím kunsthistorikům dataci mých děl. Například chlapci by se jmenovali Malováno prstem, Přehazování hnoje vidličkou či Nákup. A dívky zase třeba Na dvoře, Klín, popřípadě Rytí rohu. Ovšem hned se objevila i nevýhoda: Kolik žen bych na to asi potřeboval? První rok dvanáct, další rok zase dvanáct, protože těch prvních dvanáct bude již těhotných. Zesumíroval jsem si to a vyšlo mi, že budu potřebovat minimálně dvacet čtyři žen, pokud by každá z nich byla ochotna rodit do dvou let, kdyby až po třech, tak třicet šest.“

Okamžitě jsem, i přes krásný popis chumelenice, tuto myšlenku zavrhnul a rychle jsem se vrátil k upocené realitě, abych konečně zjistil, jak to s tím „nenasliníš“ z titulku je: Prstem prst sice nenasliníš, ale pokud ti ruku olízne telátko...

Související témata:

Související články

Fejeton Mariana Pally: Dorazil jsem ji polínkem

Příště: Uklízení a láska jsou věčné. Převalila se, ale nepřestávala s cukáním. Abych ulehčil svému svědomí, které sice za moc nestojí, ale je aspoň moje, začal...

Fejeton Mariana Pally: Obraz plotu za plot!

Vyměním obraz plotu za plot! Ne, nejde o zoufalý výkřik platónovce či bezdomovce, který se snaží vylézt z jeskyně, aby konečně spatřil opravdový plot. Jde...

Výběr článků

Načítám