Článek
Dostal mě. Zeptal jsem se, jestli by mi neprozradil alespoň název.
Ne! řekl, ale dal mi tip na vinaře, který má prý výborné víno. Zajel jsem na udanou adresu, asi tři vesnice na jih, a zjistil, že pan Oulehla má opravdu dobrou frankovku.
Nezbylo mi než začít psát.
Několik dnů jsem přemýšlel, co je to vlastně předmluva a jestli je nezbytně nutné, aby obsahovala něco konkrétního, ale potom jsem to zkusil z voleje.
Předmluva ke knize, kterou jsem nečetl: Nejde o to, o co jde, popřípadě o to, o co by šlo, kdyby to nešlo, ale o to, o co nejde!
Pokud by kniha, kterou jsem nečetl, splňovala tato kritéria, smysl literatury by byl vrchovatě naplněn, jako díra ucpaná bobrem. Ale i kdyby byla „jen“ o něčem, nevadí, však vše velké a ctnostné vzniká z hnoje. A čím pomaleji, tím lépe – podobně jako v kompostu plyny, při uzení bůčku škraloupek a při souloži děcko, třeba budoucí kosmonaut.
Co je však ono to, o co nejde? Není to jen obyčejná nepozornost či stud? Jako když vás štípou, a vy se přesto snažíte usnout. Nebo když potkáte boha, pokecáte si, ale nikomu o tom neřeknete, protože se stydíte?
Jisté je, že bez toho, o co nejde by nemohlo existovat ani to, o co jde, a kdyby to, o co nejde neexistovalo (škrábu se ve vlasech mytých o Vánocích nehtem podobně starým), nemohl by bobr ucpat díru a nevznikla by literatura. A kdyby dobrá hospodyňka přeskočila plot pro pírko v Americe, mohl by ji nějaký rančer klidně zastřelit, namítl jsem, abych trochu přibrzdil valící se text předmluvy, kterému jsem přestával rozumět. Ale nedal se a pokračoval.
Přestože se tajemno třese strachy před vtipem či přisprostlým popěvkem o selce, která svedla mnicha u potoka, využijeme toho a přestaneme se bránit vzpomínce na strom. Proč právě na strom? Protože o ten nejde. Rostl opodál u toho potoka, ostatně vždy roste nějaký strom opodál.
Jednou jsem v lese narazil na tak bujarý, že jsem se neovládl a vyšplhal na něj – on šuměl, tyčil se, lezl po něm mech, kapala z něj míza a do toho ti lechtaví ptáci! Nádhera, jako po kolapsu civilizace. Když jsem pak šplhal na jiný strom, abych mohl vybrat med z včelího hnízda, a nahradil tak nedostupné sladidlo z řepy, začali po mně střílet kamarádi otrávenými šípy, protože netušili, že jsem to já, kdo jim dodává med.
A do toho se žena zeptala jednoho známého hasiče, kolik že hasičů asi kouří. Hasič přiznal, že prý dost, ale že přituhuje, protože jim jednak zakázali kouřit u ohně, a navíc dokonce i u cisterny s vodou!
Mohu se mýlit, jelikož jsem tu knihu nečetl, ale pravděpodobně bude o něčem jiném, a to mě naplňuje mírným optimismem.
