Článek
– Rád bych vám dnes vysvětlil, co jsou to obyčejné věci. Ale abyste mi správně rozuměli, měl bych vám asi napřed objasnit, co jsou to věci neobyčejné, popřípadě, jestli tu není ještě něco jiného, například umění.
Nadechl jsem se.
– Na naší planetě je spousta věcí…
V přednáškové místnosti se ze záplavy různých tvarů a polotvarů těl vynořil malý, načervenalý výčnělek. Viditelně se třásl, asi jako kupka rosolu na asfaltu.
– Pane docente, začal malý, načervenalý výčnělek dutým hlasem, včera jste nám přednášel o psech, že se mohou naučit různé povely…
– Pane docente, začal malý, načervenalý výčnělek dutým hlasem, včera jste nám přednášel o psech, že se mohou naučit různé povely… – Ano, pane Xakl, souhlasil jsem.
– Pane docente, začal malý, načervenalý výčnělek dutým hlasem, včera jste nám přednášel o psech, že se mohou naučit různé povely… – Ano, pane Xakl, souhlasil jsem. – A ten pes se to naučil, ale potom umřel, pokračoval Xakl a trochu se opět zavlnil.
– Pane docente, začal malý, načervenalý výčnělek dutým hlasem, včera jste nám přednášel o psech, že se mohou naučit různé povely… – Ano, pane Xakl, souhlasil jsem. – A ten pes se to naučil, ale potom umřel, pokračoval Xakl a trochu se opět zavlnil. – Jaký pes? zeptal jsem se s obavou.
– Od sousedů.
Začínal jsem tušit nepříjemnosti.
– Co jste naučil, pane Xakl, psa od sousedů?
– Aby nedýchal.
Celá přednášková síň se rozesmála. Těla se vlnila nahoru a dolů, některá i do stran. V druhé řadě dokonce kdosi zezelenal. Zjednal jsem si pozornost a počkal, až se dosmějí. Humor jim šel velmi dobře, probírali jsme ho sice jen jeden semestr, ale mohl jsem být na sebe pyšný.
– Pane Xakl, začal jsem opatrně, jak se to stalo?
– No, docela obyčejně, spustil Xakl, napřed jsem mu nařídil, aby si sednul, potom, aby mi šel u nohy…
Opět se zvedla salva smíchu. Dokonce i já jsem se v tom okamžiku pousmál. Nyní se už zelenali skoro všichni.
– A potom?
– Rozkázal jsem mu, aby přestal dýchat, a on se svalil na zem a přestal dýchat.
Nastalo ticho. Překvapilo mě to, protože smrt jsme ještě neprobírali.
– Kde udělal pan Xakl chybu? zeptal jsem se a rozhlédl se po sále. Pouze jeden výčnělek nesměle zčervenal.
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji.
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji. – Napřed měl pan Xakl naučit toho psa dýchat…
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji. – Napřed měl pan Xakl naučit toho psa dýchat… – Ale to už uměl! namítl kdosi ze třetí lavice.
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji. – Napřed měl pan Xakl naučit toho psa dýchat… – Ale to už uměl! namítl kdosi ze třetí lavice. – Paní Xuková měla asi na mysli povel „Dýchej!“ Ne? ze ptal jsem se.
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji. – Napřed měl pan Xakl naučit toho psa dýchat… – Ale to už uměl! namítl kdosi ze třetí lavice. – Paní Xuková měla asi na mysli povel „Dýchej!“ Ne? ze ptal jsem se. – Ano, Ano, dýchej! vykřikla. V tom okamžiku jsem začal dýchat mnohem intenzivněji, než bych si přál, skoro jsem si připadal, že šlapu na kole do kopce a někdo běží vedle mě a přidává mi do baťohu cihly. Musel jsem se rychle otočit, aby si toho nikdo nevšimnul, a zároveň jsem dostal obyčejný strach. Jakmile se můj dech stal jakž takž ovladatelný, otočil jsem se opět čelem do sálu.
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji. – Napřed měl pan Xakl naučit toho psa dýchat… – Ale to už uměl! namítl kdosi ze třetí lavice. – Paní Xuková měla asi na mysli povel „Dýchej!“ Ne? ze ptal jsem se. – Ano, Ano, dýchej! vykřikla. V tom okamžiku jsem začal dýchat mnohem intenzivněji, než bych si přál, skoro jsem si připadal, že šlapu na kole do kopce a někdo běží vedle mě a přidává mi do baťohu cihly. Musel jsem se rychle otočit, aby si toho nikdo nevšimnul, a zároveň jsem dostal obyčejný strach. Jakmile se můj dech stal jakž takž ovladatelný, otočil jsem se opět čelem do sálu. – Pan Xakl měl opravdu napřed naučit psa povelu „Dýchej!“, aby – až mu dá povel „Nedýchej!“ a pes se svalí – mohl povel „Dýchej!“ okamžitě použít, a psa tak zachránit. Jedno, dvě nedýchnutí neznamená ještě žádnou katastrofu, vysvětloval jsem trpělivě, ale ruce se mi trochu třásly.
– Prosím, paní Xuková, vyzval jsem ji. – Napřed měl pan Xakl naučit toho psa dýchat… – Ale to už uměl! namítl kdosi ze třetí lavice. – Paní Xuková měla asi na mysli povel „Dýchej!“ Ne? ze ptal jsem se. – Ano, Ano, dýchej! vykřikla. V tom okamžiku jsem začal dýchat mnohem intenzivněji, než bych si přál, skoro jsem si připadal, že šlapu na kole do kopce a někdo běží vedle mě a přidává mi do baťohu cihly. Musel jsem se rychle otočit, aby si toho nikdo nevšimnul, a zároveň jsem dostal obyčejný strach. Jakmile se můj dech stal jakž takž ovladatelný, otočil jsem se opět čelem do sálu. – Pan Xakl měl opravdu napřed naučit psa povelu „Dýchej!“, aby – až mu dá povel „Nedýchej!“ a pes se svalí – mohl povel „Dýchej!“ okamžitě použít, a psa tak zachránit. Jedno, dvě nedýchnutí neznamená ještě žádnou katastrofu, vysvětloval jsem trpělivě, ale ruce se mi trochu třásly. – Tak jsem měla pravdu! zvolala paní Xuková.
– Měla, pouze jste ji špatně formulovala, upřesnil jsem a rychle jsem dodal: Dnes jsme měli probírat obyčejné a neobyčejné věci, popřípadě ještě stihnout umění, ale jak vidím, lepší bude, když si napřed probereme, co je to život a jak je důležitý…
Do řeči mi skočil pan Xakl.
– Pane docente! S tím psem to ale neskončilo. Když pes umřel, tak jsem si ten povel pro jistotu ještě jednou vyzkoušel, víte, abych si byl jistý, že funguje.
Polil mě studený pot.
– A… fungoval?
– A… fungoval? – Jak se jmenuje to malé, co pořád plave?
– A… fungoval? – Jak se jmenuje to malé, co pořád plave? – Ryba.
– Ano, ryba to byla. Tak ta mě neposlechla.
Oddechl jsem si a začal rychle probírat život.