Článek
Hans-Georg Gadamer se ve své knize Pravda a metoda I. na straně 22 ptá podobně: Jakého rázu je toto poznání, které rozumí, že něco jest tak a tak, protože rozumí, že k tomu tak a tak došlo?
Nic nenaděláte, měřítko vládne světu stejně jako člověk. Až si někdy říkám, jestli i jako člověk není postradatelné. Kdybych si měl vybrat při deportaci na pustý ostrov mezi nožíkem a pravítkem, určitě bych zvolil nožík, i když mít možnost změřit si mrtvého králíka by také nebylo od věci.
Právě pozoruji dva menší trsy po snězeném česneku. Jeden se jmenuje Alois Provazník a druhý Anna Dráteníková. Trsem myslím to, co zbude, když vytáhnete několik česneků ze země, svážete je a zavěsíte pod střechu. Jakmile česnek sníte, tak to, co tam zůstane, je trs, podobně jako slupka od banánu zůstane po banánu.
Alois Provazník a Anna Dráteníková
Mé dva trsy – Anna Dráteníková a Alois Provazník – se kymácejí ve větru docela zbytečně, podobni oběšencům, které nahradily větrné elektrárny. Jeden visí na dvoře pod střechou na provázku, zatímco druhý visí sice tamtéž, ale na drátě – pohybuje se proto ve větru méně svobodně a navíc trochu trhaně, asi jako herec divadla Kabuki.
– Škála! uvědomil jsem si náhle.
– Mám před sebou typické měřítko! zvolal jsem opatrně.
A opravdu. Na dvoře zafoukalo, snopek přivázaný provázkem se začal okamžitě pohupovat a zvědavě natáčet na strany, ovšem snopek přidrátovaný se jen nepatrně hejbnul podobně jako Diogenés, když se potřeboval napít.
Napadlo mě, že bych mohl poskytnout přidrátovanému snopku číslo 5 a tomu druhému třeba 10, aby se to lépe sčítalo.
Dnes, po měření, by vítr na mém dvoře dosahoval těchto veličin: Přidrátovaný se pohnul asi ze třetiny, to je z 5 přibližně 1,6, a přivázaný provázkem se pomalu otočil dvakrát kolem své osy tam a zase zpátky, to je 4 krát 10 rovná se 40 a 1,6 krát 40 je 64.
Proto jsem se odhodlal s klidným svědomím konstatovat, že kolem čtvrté hodiny odpolední pofukoval vítr na mém dvoře intenzitou označenou na mé škále číslem 64.
To mi připomnělo, že jsem celé mládí bydlel v domě s číslem 32, což je pouhá polovina intenzity dnešního větru na dvoře.
A podobně bychom mohli změřit také intenzitu dojímání se. Jak je známo, škála dojímání je nekonečná. Začíná někde u přestříhnutí pupeční šňůry a končí těsně před infarktem. Jako nejvhodnější měřítko pro dojímání bych doporučoval dítě. Nemusí se nutně vyskytovat přímo fyzicky, postačí kresbička, báseň či krátký příběh a hned zjistíte, jak na tom jste: jednou v podvečer / kdy slunce ukázalo svá záda / malé dítě usedlo na želví záda / krunýř však mastný byl / i sklouzlo po něm na záda / a…
Ano, příběhy jsou všemocné, nacpou se kamkoliv a dělají si, co chtějí.
Zdá se trochu podezřelé, že bez příběhů už nic nechápeme, a samotná realita potom vypadá jako lidový kroj nebo konceptuální měření větru.
V Přerově prý zachránili soví mládě.
