Článek
Rozhodl jsem se připravit budoucnosti takový malý fórek, nic moc převratného, něco jako když si plivnete do dlaně a uhladíte si při západu slunce vlasy.
Vycházel jsem z předpokladu, že za několik tisíc let po naší civilizaci neštěkne ani p… a zůstane asi to, co zbylo z říše syrské – opracovaný kámen a rozbitá keramika, žádný papír, knihy ani digitální data.
I pořídil jsem si keramickou pec, abych vypálil hliněné desky s texty, které by vysvětlily budoucím generacím, jací jsme byli, co jsme prožívali a obdivovali a proč jsme zanikli. Abych to příštím archeologům trochu ztížil, chystal jsem se vypálené destičky před zahrabáním rozbít kladivem.
Úmysl to byl chvályhodný, ale nepočítal jsem, že propadnu výrobě popelníků, a proto se moje zpráva pro příští generace trochu zpozdila.
– Co můžeš udělat hned, nedělej, odsouhlasila to žena.
Byl to brněnský profesor anatomie Vladimírek N., kdo se svého času přiznal, že kdykoliv měl v keramickém ateliéru vyrobit hrneček, vyšel mu z toho popelník. Na můj dotaz, jestli na to nezkoušel jít opačně, řekl, že ne. To mě zaujalo. Popelníků mi totiž bylo trochu líto, že se ocitly na konci uměleckých pokusů o hrneček, a já si slíbil, že dokáži opak: z popelníku postupnými krůčky vytvořím hrneček, popřípadě talířek či nedej bože dutého jelena.
– Skákat do myšlenky je horší než skákat do řeči! prohodila žena v okamžiku, kdy jsem se odmlčel, protože mě konečně napadlo, jak by měl vypadat popelník pro nekuřáky.
– Docházejí krabičky na vajíčka, pokračovala.
– Asi budeme muset zalepit slepicím zadky, prohodil jsem a z popelníků přešel plynule na hrnečky. Ovšem přidělávat ucha zvenčí mi přišlo trochu moc jednoduché, proto jsem je začal lepit dovnitř. Uplácání a vypálení těchto objektů opět odsunulo zprávu pro příští generace o několik týdnů.
Pak jednou začala žena vykládat historku, jak se jeden náš známý potřeboval zbavit pěti koťat a jak je dal do pytle a hodil jako v pohádce do řeky. Za chvíli na něho zvonila sousedka s pytlem a proslovem, který začínal: Ti lidi jsou dneska hrozný… a končil: …nemohl byste se o ně postarat? Nevím, jak to dopadlo, ale pevně doufám, že nešel k řece podruhé.
V keramické peci jsem se jal vyrábět vázy, které se nakláněly k zemi tak hluboko, že se do nich nedala zastrčit žádná kytka, protože by vypadla.
A jak je to s tím vypalováním deště z titulku? Pokud nechceme vystrčit notebook s CD mechanikou na déšť nebo nalít do mikrovlnky konev dešťovky, musíme zvolit jemnější přístup: Uplácám z hlíny placku, umístím ji na prudký liják, a jakmile uschne, tak ji vypálím v keramické peci. Na první pohled snadná věc, ale co mám dělat, když neprší?
No a tak zatímco jsem čekal na déšť, konečně jsem se odhodlal vytvořit tu hliněnou zprávu pro příští generace. Na první destičku jsem vyryl svůj nákup ze dne 27. 10. 2015: Sůl, kmín, pepř celý, majoránka, mouka hl., zelí. Druhá destička obsahovala rytinu básně o zalehnutí veverky: Kdo zalehl veverku / snad ne ten / jehož smutek se vzepřel krajině / jako větev // možná ten / jenž smrad v lednici vítal / aby zhubnout mohl // ne, ne / ten to právě nebyl.
Těším se, až archeologové destičky objeví a budou si podle nich domýšlet naši civilizaci, jak jsme žili, přemýšleli a jestli jsme se opíjeli tak jako oni.
