Článek
Jednou odpoledne, a to nedávno, pochopil jsem genialitu chyby v umění. Stalo se to na dvoře u vany. Ale ta v tom nehraje žádnou roli, i když se jednou docela zbytečně naklonila, a byla to evidentně chyba má, nepodložil jsem totiž jednu nohu dostatečně tlustou cihlou.
Nakloněná vana se mi docela líbila, už jenom proto, že hladina vody, samozřejmě vodorovná, vypadala vzhledem k okolí směšně. Ale na druhou stranu jsem v tom spatřil chybu, která se musí napravit, a tak jsem vanu podložil lépe.
Tímto způsobem se v umění pracovat nedá. Chyba v něm hraje úlohu zásadní, bez ní by umění neexistovalo. Chyba vzrušuje, zatímco dokonalost nudí.
Nabízí se myšlenka soustředěné kumulace chyb. Pokud je chyba opravdu hlavním hybatelem, o čemž jsem přesvědčen, proč s tím světem trochu nehejbnout?
Rád bych ale začal opatrně a postavil napřed chybě pomník, třeba i v nadživotní velikosti a ze žuly. Dovedu si představit, jak by se toto téma mohlo realizovat – velký žulový blok s vytesaným nápisem Chyba by se umístil někam, kde by všem překážel. Teprve později by se mohly pořádat slavnosti, průvody a možná by se časem prosadil i svátek chyby v podobě volného dne ve školách.
To jsem ovšem trochu přehnal, neboť v žádném případě by se chyba neměla vnucovat uměleckému dílu zvenčí. Chyba, aby byla opravdu chybou, musí vzniknout spontánně, neboť schválně provedená chyba není chyba, nýbrž podvod.
Kde se ale na světě chyba vůbec vzala? V přírodě neexistuje, takže zbývá jenom bůh, nebo člověk. Bylo by hezké, kdybychom na základě chyby konečně objevili boha a navíc se smyslem pro humor, neboť bez chyby by humor nevznikl.
– Čím více chyb, tím více svobody a srandy! zvolal jsem kacířsky a potom jsem docela omylem začal přemýšlet nad tím, co bych si asi přečetl za knihu, kdybych věděl, že umírám.
Nevím, jestli je to správné, plést sem vlastní umírání, ale stalo se, možná proto, že jsem k vlastní osobě velmi benevolentní a cokoliv, co se mi líbí, v tomto textu rád použiji.
Jakou knihu bych tedy zvolil? Je mi jasné, že si ji musím připravit dopředu, abych potom narychlo nesáhnul po Medvídkovi Pú – i když přečíst si na smrtelné posteli kapitolu o lovení Sloniska nemá chybu… Určitě postrádá smysl při umírání sahat po něčem objemném, například bych nedoporučoval začínat číst Prousta, i když je pochopitelné, že je lepší umřít u rozečtené knihy bez zápletky než u tenké knihy před zápletkou.
Asi tímto směrem se ubíraly moje myšlenky až do okamžiku, než se zahanbeně zastavily. Moje žena mi řekla, že malé děti používají atrapy mobilů, a když se jich zeptáte, komu volají, tak říkají, že sobě a že si vykládají.
– A co si vykládáš, zeptala se žena jedné holčičky.
– Říkám si „Ahoj“, odpověděla holčička a já se vrátil osvěžen k chybě v umění.
V obraze cítím, že něco nehraje, ale vyčkávám, nehrnu se do toho, sleduji obraz několik dnů, než se ujistím, že ta chyba tomu dává šmrnc, a že kdybych obraz opravil, o něco důležitého bych možná lidstvo ochudil, i když si někdy říkám, že bych se na to lidstvu mohl už vykašlat, tedy jestli vůbec něco takového jako lidstvo existuje. To vana existuje určitě – a opět se začíná naklánět.
