Článek
Schovaná za foťák chodila jsem tři zimní dny na olšanské hřbitovy, kde jsem chtěla lacino přijít k pěkným fotkám „s tajemstvím“. Fotky byly vesměs špatné a k vzteku profánní. Furt jsem ostřila na celofán na věncích.
„Ježiš, mě si nefoťte, kam byste ty fotky pak dávala? Já taky dělám do umění, víte? Pracuju jako vizážistka, ale dneska jsem tady se ségrou jenom tak halabala, nenalíčená. Nefoťte mě zblízka. Umřela nám babička, tak to tady trochu čistíme. Když dám pryč ten smeták, vyfotíte si nás, jakože se pokorně skláníme nad hrobem? Měla byste teď dobrý světlo.“
O poznání skoupější jsou mladé maminky s dětmi, vědomy si toho, že odněkud se ty fotky na serverech pro pedofily brát musí. Vysvětlujte jim, že kontrast jejich roběte a otevřeného hrobu v pozadí bude vypadat dobře, i když to bude holt trochu přeexponovaný.
Starším lidem je focení obvykle ukradené docela. Hřbitov berou spíš jako společenské korzo, kde si v klidu popovídají a zakouří. I s cvakajícími lokálními ňoumy je to zjevně menší zlo než Slavie se zuřivými turisty, co si fotí i nápisy Coca Cola na oknech (globální radost) a čenichají po Kafkově rodném domě.
„A jak ji pohřbíte?“ „No, my jsme se ještě nerozhodli. Chtěla sice normální obřad, ale já jí pořád říkal, že urna je lepší. Určitě jo. Taková vkusnější, nemyslíte? Skladnější. A vůbec nejlepší. Kdyby měla víc času promyslet si to, určitě by mi dala za pravdu.“
Spíš než za fotkami chodila jsem nakonec na hřbitov poslouchat. Na rozdíl od hospody nemusíte žužlat jedno kafe hodinu, a čelit tak vyčítavým pohledům personálu a vůbec – všimli jste si, že už se nikde nic pořádnýho odposlechnout ani nedá? U Tygra je sice plno (PR Hrabal & pábitelé udělalo své), ale všichni tam mlčky okusují tužku a čekají, co řekne soused. Románů z toho zatím moc nebylo.
Brzy jsem na Olšanech vysledovala řád. Ráno při jasném počasí vypadá světlo mysticky a tajemně. Člověk by tak uvítal osoby, co mají ve své tváři vepsaný osud, bolest. Takový ty věci, o kterých píšou zoufalí recenzenti výstav jako Czech Press Photo poté, co už vytěžili výrazy jako tíživý nebo retrospektiva. Jenže namísto toho chodí k vzteku jen studenti bohemistiky třímající v podpaží Hřbitovní kvítí nebo zamilované alternativní páry, co už předchozí večer viděly Lásku a smrt a teď se bojí, že jim ty alternativní nápady na schůzky docházejí.
Kýžení ztrápení osudovci chodí až kolem poledne, ale namísto životního příběhu vepsaného ve vrásčitých rukou jsem si vyfotila bílé polední světlo. Je to k pláči.
Až vpodvečer se už konečně schyluje k uměleckému počinu. Stíny jsou jemné a škemrajíce o publicitu se fotogenicky plazí kol náhrobků. I příbuzní největšího kýčaře z místních olšanských štamgastů (moc masivní náhrobek, moc květin) se dneska rozhodli přinést jen decentní bílé růže. Jenže místní večerní atmosféra přiláká i ostatní. Je trapné potkat dalšího kvazifotografa. Katechismus velí nevšímat si ho, ale později tu každopádně vzniká obtíž s nedůstojnou tlačenicí u soch oprýskaných andělů. Ne že bych chtěla žalovat, ale myslím, že většina olšanských andělů přišla o své nebesky rovné nosíky poté, co se o jejich fotografie začalo vážně ucházet vizuální umění.
Mám pocit, že brzy se na Montmártry i Lůvry vykašlu docela. Pořídím si pevnou igelitku a teplý nátělník a přestanu se spoléhat na to, že se někde mezi třetím bílým vínem a čtvrtým potlačeným zívnutím dozvím něco životně zásadního. Smrtelně zábavné nedůležitosti z olšanských hřbitovů mě zatím zajímají víc, i když v noci už tam trochu přituhuje.