Článek
Být starým smutným mužem není otázkou věku. Posmutnělá vědoucnost spojená s přezíravostí a neochotou nahlédnout za svá naučená, pohodlná myšlenková schémata může postihnout člověka každého stáří, a nevyhýbá se ani ženám. V mém okolí však tento obtížně léčitelný intelektuální neduh postihuje především muže.
Ti se koncentrují na respektuhodných pozicích – v médiích, ve zdravotnictví, na vysokých školách… Mají nepochybné znalosti a už odžito. Jejich problémem je, že si nechtějí nažít už nic navíc. A právě třeba ve školství, především v tom vysokém, je to potíž.
České humanitní obory mají mnoho problémů a jedním z největších je absence diskuse. Starý smutný muž nediskutuje, i když tvrdí, že diskuse vítá, dokonce vyhledává. On přednáší, přinejlepším pak blahosklonně opravuje a poučuje. Názory ostatních jsou šelestem, který lze snadno utišit a odříznout.
Staří smutní muži vedou rádi monology – monology dlouhé, v nichž je pár nepochybně zajímavých míst, na které však nikdo nestihne reagovat, tok řeči se totiž valí dál a dál a nejde zastavit. Výsledkem je pak únava na obou stranách. Jedna strana nestihla nic říct; ta druhá řekla všechno a ještě to pro jistotu několikrát zopakovala.
Starý smutný muž neví, jak mluvit s mladou ženou. Po většinu času převládající přezíravá shovívavost je občas rozetnuta nevhodnou, sexistickou poznámkou. Za svá vysokoškolská studia jsem se mnoho nedozvěděla o svém způsobu uvažování, zato jsem si vyslechla celou řadu poznámek o svém způsobu oblékání.
Starého smutného muže máloco nadchne. To, co působí jako obdivuhodný racionální klid člověka, který už viděl mnohé, může být ve skutečnosti spíše únavou a lhostejností. V tomto ohledu si vzpomínám na takřka dva roky starou rozhlasovou debatu zasloužilých českých literárních kritiků, kdy jeden na otázku, co se mu vybaví, když se řekne kultura v roce 2013, odpoví, že nic zvláštního. Někde byl, něco viděl, ale nic výrazného v tom nebylo. Nevyčítám mu to, ale říkám si, že chyba nemusela být nutně jen v nabídce.
Starý smutný muž má nepokrytě rád ty, kteří s ním souhlasí. Netřeba asi dodávat, že dlouhodobé plácání po zádech nevede u tohoto jedince ke zlepšení – naopak to, co dosud ještě fungovalo, zastará a začne se pomalu hroutit samo do sebe. Oni přitakávači jsou však, alespoň v mém okolí, spíše tichými neodporujícími svědky než skutečnými přívrženci. Mlčení je energeticky nej méně náročná reakce. Starý smutný muž se vypovídá a člověk si může stejně dál myslet to své…
Klára Vlasáková
Já to tak občas dělám taky. Někdy si nechci přidělávat problémy a někdy se mi prostě nedostává energie a tu, co mám, si radši ušetřím na jiné, důležitější věci. Takový přístup ale může být v dlouhodobém měřítku velký problém. Bezmyšlenkovité nepřítomné přikyvování vede k tomu, že člověk otupí – soustředí se na to, aby nějak přečkal tok řeči, který ho vlastně moc nezajímá, a konečně mohl říct „to své“. To skutečně zajímavé. Taková taktika pak vede paradoxně k tomu, že si v sobě člověk postupně pěstuje taky takového starého smutného muže, jenž má určité penzum postřehů, které chce předat dál – a víc nic.
Byli jste někdy ve společnosti, kde se sejde starých smutných mužů víc? Je to pozoruhodný zážitek. Po jejich debatách nejsou vítězové ani poražení – jen lidé, kteří si na konci odnášejí tentýž názor jako na začátku. Všichni ale vypadají spokojeně a na tváři jim hraje posmutnělý, vědoucí úsměv.