Článek
Pan prezident má recht, stačí přece, že se člověk altruisticky dělí o plody svého génia s těmi méně důvtipnými, chápavými i úplnými tupci, nemusí k tomu ještě vystavovat svůj křehký intelekt na ceremoniálních halekačkách. Celé to jde ale pojmout s větším šmrncem. Křehký intelektuál Jean-Paul Sartre odmítl v roce 1964 převzít cenu, z níž by se i panu prezidentovi na chvíli zazelenalo před očima. Máme to vymyšlené podobně. Totiž já a Jean-Paul. Dřív než ale budu moci poslat dychtivým světovým médiím fotky své dojaté, uslzené rodiny („Tušili jsme to, už v devíti napsala básničku o mrtvém kašpárkovi!“) a Švédské akademii zas chladný, leč zdvořilý dopis plný zdrcující kritiky institucionalismu, musí se moje věcné bytí krmit ceremoniály, kde nejen že nejsem za šarmantní a kousavou, ale ještě zajíkavě děkuji na všechny strany a namísto systému tiše haním jen výzdobu. A to jenom drobátko. V tu dobu mě totiž hlavně tíží, jestli mám pěkně rovné švy na šatech.
Německá organizace Remembrance, Responsibility and Future udělovala na konci roku ceny mladým lidem z celé Evropy, kteří se rozhodli ukázat na svých projektech, že my Evropané si nejsme těmi úplně nejhoršími sousedy. Němci a Rusové zkoumali, jak pokročila vzájemná sousedská karikaturizace od dob Sovětského svazu. Došli k tomu, že dřív to mívalo aspoň tu a tam vtip. Srbové zkoumali odraz své války v médiích a zjistili, že ji většina Evropanů s klidem odmávne do škatule těch „válek na východě“. Náš česko-německopolský projekt referoval o dobrých zprávách ve středoevropském prostoru. Nemohli jsme se dohodnout, jestli je zpráva V květnu si připomínáme 65. výročí od konce války dobrá, nebo aspoň ne tak hrozná.
Slavnostní předávání se koná v Berlíně. Harmonogram je precizně naplánovaný, ale největší existenciální dilema nekončí u toho, jestli se na pondělní oběd zapsat do kolonky Fisch nebo Thunfischsalat. Hlavním středobodem galavečera je to, jak hodláme cenu přijmout! Organizátoři nelení a pro tento komplexní problém přidělí každé skupině speciální Theaterpädagogin. Ta naše řízla do rodícího se česko-německého přátelství zavržením našich ukoktaných nápadů („Tam prostě přijdeme a vezmeme si tu maketu, ne? Jako v televizi.“) a s rostoucí nelibostí nás postupně poučila o tom, jak se správně chodí, dýchá a usmívá. Nakonec to bylo stejně egal, jelikož řečníci-předskokani stihli svými proslovy o zodpovědnosti a vzájemnosti v naší staré dobré Evropě uspat sál dávno před tím, než se na něj přišli ukázkově vydýchat sami laureáti.
Zmocněnci, velvyslanci a ostatní potentáti si s gustem předávali slovo a úslužná mazlavá vzájemnost slepila i poslední záchvěvy upejpavých pokusů o odlehčení. Hlavními hvězdami už dávno nejsou upocení studentíci. Na pódiu se bleskově střídají skupinky nervózních mladých Evropanů, kterým neblednou líce ani tak z vyostřující se situace mezi starousedlíky a evropskými přistěhovalci, jako spíš z pocitu trapnosti a studu. Hlavně musíme vytrvat a dál rozvíjet své občanské postoje, dostane se nám v závěru cenné rady. Přiblble se usmívám a přikyvuji. Nevolnost se dostavuje až později.
Tak pardon, Jean-Paule, do toho Stockholmu ještě potrénuju.