Článek
Bylo hrozné vedro a já během posledních pár hodin už poněkolikáté polykala ublížené slzy. To léto jsem navštěvovala devadesátiletou paní, která potřebovala, aby jí někdo každé ráno pomohl z postele na vozík, pak ji umyl, nachystal snídani a postel. (Pro sociálně cítící čtenáře, kterým zjihlo srdce nadějí, že ti mladí dneska nejsou tak sobečtí zmetci, jak by se na první pohled zdálo, bych ráda zdůraznila, že se jednalo o placenou brigádu.) Paní, říkejme jí třeba Milunka, měla naneštěstí tu báječnou vlastnost, že u ní žádná ošetřovatelka dlouho nevydržela. Ostřílené matadorky, co se dokázaly u svých svěřenců vyrovnat se záchvaty vzteku i paranoie, vypadaly už po týdnu pod jejím velením vytahaně a omšele jako starý hadřík. A samozřejmě s každou další takovou odepsanou citlivkou tučněla Milunka hrdostí.
„Chci toho snad tolik? Vážně je tak složitý pokusit se mě během návštěvy nezabít?“ bručela si po každé další personální obměně. Pod kategorii pokus o vraždu spadalo především nachystání ranní dávky léků. Milunka odmítala brát těch barevnejch prevítů tolik. Doktorům se přece nedá věřit.
„Ten prášek na tlak si vzít prostě musíte, o tom se nebudem vůbec dohadovat,“ snažila jsem se o asertivní tón.
„A já ho prostě nechci. Kdo si myslíš, že seš, abys mi poroučela?“
„Víte, kam pak přijdete, když nebudete poslouchat doktory? Nebo snad nevíte, jak to dopadá s podobně starými pacienty na LDN?“ Aspoň že ty odstrašující historky o léčebnách dlouhodobě nemocných zabíraly vždycky. Milunka je titulovala coby odkladiště a zpyšněle si zakládala na své fyzické výdrži. A tak zatímco dusné letní počasí nesmlouvavě odrovnávalo ostatní dýchavičné postarší osoby, Milunka s výjimečně rozzářenýma očima kontrolovala zprávy o úmrtnosti u mnohem mladších ročníků a mumlala si něco o chcípácích.
„Je to otázka životních návyků,“ říkala mi, když jsem jí už potřetí natřásala polštáře. „Člověk se musí naučit o sebe pečovat. A kvalitní geny samozřejmě taky nejsou k zahození,“ poučila mě a pak se mile otázala, jestli mám tak málo vlasů od dětství.
Kvalitní geny Milunky se otiskly do osobnosti její dcery, přísné šedovlasé ženy žijící ve Finsku, co svou matku navštěvovala dvakrát ročně. Byla jediná, kdo uměl správně rozpéct housky a koho si Milunka aspoň trochu vážila. Měla taky syna, o něm ale moc nemluvila. Žil v Čechách a domácí péči pro svou matku zařídil. Vozil ji po doktorech, dohlížel na ni a několikrát týdně jezdil poslouchat matčiny stížnosti na vystřelující bolest v levém koleni, neschopné ošetřovatelky a stupiditu posledních dílů seriálu Doktorka Quinnová.
„Zdědil toho hodně po svém otci, to se nedá nic dělat. Takový neslaný je. Nedokáže si stát za svým,“ šeptala si jednou pro sebe Milunka a vypadalo to, že na mou přítomnost v tu chvíli zapomněla. „Co tu prskáš?“ okřikla mě, když jsem si taktně odkašlala.
Když jsem u ní byla naposledy, rozloučily jsme se hádkou o kolínskou. „Kdo by si ji na sebe patlal před použitím pleťové vody? Jedině idiot.“ Při odchodu jsem ještě jednou práskla dveřmi od výtahu.
Zemřela před Vánoci, říkalo se, že svou poslední ošetřovatelku si prý doopravdy oblíbila. „Konečně někdo aspoň přiměřeně schopný,“ pochvalovala si. Píchání v koleně polevilo a hlavně dcera měla přijet už brzy na jaře.
Nedávno jsem si rozpékala houstičky s marmeládou a zase jsem je seškvařila na uhel. (Jen idiot je zapomene zkontrolovat!)