Článek
Oblomov měl kdysi šanci uchytit se ve státní službě a vykonat něco důležitého, ale teď tráví celé dny jen poleháváním a fantazírováním. Z jeho malátnosti ho na čas vytrhne jen mladá a krásná Olga, ale Oblomov ochromen hrůzou, že se z bezpečné představy o lásce stává něco příliš konkrétního, ze vztahu nakonec zvolna vycouvá.
Jeho liknavost nedokáže rozehnat ani jeho přítel, činorodý Štolc, který vidí smysl života v neustálé užitečné práci. Oblomov sice chápe, že lidé cítí potřebu se pořád za něčím hnát, ale přesto nevidí důvod, proč by se měl k těmto dýchavičným závodům o úspěch, čest a slávu připojovat.
Sociolog Jan Keller ve své knize Odsouzeni k modernitě, v níž rozebírá některé současné společenské jevy, a ty pak demonstruje na příkladech hrdinů z klasické literatury, vidí v Oblomovovi člověka trpícího depresí, který „nesnese tempo změn moderní společnosti a zhroutí se pod tíhou jejích požadavků“. Podle Kellera existuje souvislost mezi narůstajícím počtem pacientů trpících depresí a společností, která poté, co se zbavila tlaku omezujících norem, není schopna poskytnout lidem „navigační prostředky“, aby se v takovém světě zorientovali. Každý v něm tím pádem nese podle Kellera plnou zodpovědnost za zformování své identity – a ne každý tuto zodpovědnost zvládne.
Dlouho jsem se Oblomovovi vyhýbala. V sešitu na literaturu z druháku na střední mám u něj napsáno toto: oblomovština – stav, kdy člověk nic moc nedělá a pod tím rozkreslené piškvorky. Nedávno jsem ale přece jen Gončarovův román otevřela; měla jsem ho s sebou na cestě přes půl Evropy a jevil se jako lepší varianta než prázdně civět z okna autobusu. Přečetla jsem ho a překvapilo mě, že ona obvyklá interpretace není zdaleka jediná možná.
Navzdory všem těm nelichotivým charakteristikám totiž můžeme v Oblomovovi vidět ne člověka, který se zhroutil pod tíhou společenských požadavků, ale člověka, který dokázal tyto požadavky svobodně odmítnout a za tímto rozhodnutím si později pevně stát, ačkoli se ho okolí snaží přesvědčit, že jde o volbu špatnou a zbabělou.
Oblomovův přítel Štolc je obvykle nahlížen jako postava sympatická a energická, které je zahálka naprosto cizí. Jenže je to právě Štolc, kdo úzkoprse prosazuje jeden pohled na svět a tento postoj pak hrubě nutí všem včetně Oblomova. Nikdo z lidí, již Oblomova obklopují, nevidí, že ten je ve svém vnitřním světě vlastně spokojený: „Dospěl ke konečnému přesvědčení, že nemá dál kam jít ani co hledat a že ideál jeho života je splněn, ač bez poezie a bez záře.“
Oblomov si uvědomuje, že v životě mohl mít víc, což je nejlépe patrné na jeho váhavých námluvách s Olgou. Manželství by jistě, alespoň na čas, propůjčilo jeho životu záři i poezii, jenže co pak? Co tehdy, až zbude pouhá realita, zvyk a rutina?
Oblomovovi je milé představovat si, jaké by to bylo, kdyby učinil nějaký rázný krok, ale na rozdíl od svých přátel si uvědomuje, že žádné takové rozhodnutí jeho existenci trvale neposune nikam blíž ideálnímu stavu. Jako jeden z mála dovede na sebe i ostatní pohlížet střízlivě a skepticky.
Klára Vlasáková
Současný veřejný prostor překypuje radami, jak správně naložit se svým životem. Řady – snad – dobře to myslících Štolců vyjmenovávají, co všechno by člověk měl dělat, aby se mohl cítit jako právoplatná lidská bytost. Jenže co se stane, když všechny tyto požadavky odmítneme?
Jeden můj kamarád na otázku, zač se ve svém životě cítí nejvíc vděčný, odpověděl, že za to, že žije v podmínkách, v nichž si může dovolit vést nudný život. Dobrovolně se distancovat a za tímto rozhodnutím si stát i přes nátlak okolí je možná jediný uspokojivý způsob, jak zvítězit v krysích závodech, do nichž nás hned po narození přihlásili.
Oblomov, pasivní, tlustý a líný, kterého lekají příliš reálné věci, nemusí být zbabělcem, jehož vyděsila láska, nebo snad zbytečným člověkem. Je možné v něm vidět člověka pevného, který se nebál odmítnout něco, co se jeho současníci snažili bez rozmýšlení poslušně naplnit.
Ve filmové adaptaci Gončarovova románu z roku 1979, kterou režíroval Nikita Michalkov, je v závěru scéna, v níž Oblomov zdálky pozoruje Olgu a Štolce, jak se střídají v jízdě na velocipedu. Oba na něj volají, ať si to zkusí taky, je to velká zábava! Jenže Oblomovovi je dobře tam, kde je. Po chvíli oba jeho přátelé vzdají svůj nátlak a užívají si jízdu sami. A Oblomov, který je celou dobu sleduje, se dá do tichého pláče. Pláče možná proto, že ví, že nikdy nebude patřit k těm, kdo se lehce nadchnou pro nová dobrodružství, a pláče asi i proto, že jim to trochu závidí. Přesto to nejsou slzy poníženého. Jsou to slzy člověka, jenž dokázal přijmout pravdu o sobě, ačkoli mu ostatní tvrdili, že by se za ni měl stydět.