Článek
Maročané jsou hrdi na sebe, svou zemi, svého krále, kterého pyšně vyvěšují i na záchodě v McDonaldu, a trpí děsem, že rosolovité evropské mozky nablble věří všemu, co jim média nakukávají o islámu, včetně toho, že se v arabských školách krom čtení a počítání děti učí i pilotování a odpalování. Jako největší studnice zkostnatělostí a zápaďáckého fanfarónství nás pak mnoho Maročanů varovalo před svatou knihou cestovatelskou, průvodcem Lonely Planet („Nebuďte překvapeni, když po vás někdo ve vesnici hodí kámen,“ píše se v ní třeba).
Okradený turista je zvláštní věc. Má sice lákavou historku z dovolené, ale zároveň je mezi místními za pitomce. Vždyť si ani neumí ohlídat vlastní věci! „Když jedete do Maroka, musíte mít s sebou víc peněz, holky nešťastný,“ poučoval nás na stanici zívající policista, zatímco kamarádka vypočítávala věci, které jí ukradli ve vlaku. „Maroko je ale báječné místo!“ zahlaholil ještě vesele, když jedním prstem naťukával na stroji seznam odcizených položek.
„Ajm sory for jór lost,“ pokyvoval hlavou marakéšský taxikář, aby si vzápětí řekl za maličké svezení cenu, za niž bychom se dostaly aspoň na konec města a zpátky. „Gut prajs!“ volal za námi ještě, když jsme se s nadávkami vypotácely z auta.
Abych ale Maročanům nekřivdila – byla jsem poučena, že se odírají i mezi sebou navzájem. Městské mediny, tedy nejstarší části měst, přetékající trhy se zeleninou, botami, henou, olejíčky proti pleši i nabarvenými kuřaty, se pak mění v jedno velké středověké absurdní divadlo.
„Kdybych přijal vaši hanebnou nabídku, nemohl bych se podívat svému dědečkovi, jenž vybudoval tento obchod takřka z ničeho, do očí,“ bil se v prsa fesský obchodník s přehozy. Myslela jsem to s jeho dědečkem dobře, a tak jsem chtěla smlouvat jen malinko. Cena se nesnižovala, zato choroby obchodníkova dědečka narůstaly takřka geometrickou posloupností, takže jsme se pak nad osudem starého muže, co každé ráno vyráží pln odhodlání na sběr kaktusů, z nichž totéž odpoledne sám vyrábí ty nejkvalitnější látky, sžírán přitom nemocemi a uměleckým přetlakem, dojali s prodavačem oba a přehoz jsme vyměnili za báječnou student prize.
„Student prize je ten největší podfuk marockých obchodníků,“ nabádá Lonely Planet. Nedůvěřiví chudáčci. Nejspíš je někdo hodně zklamal, litovala jsem autory, kteří se zjevně nikdy poctivě nesnažili dostat k duši národa. Za chvíli jsem ovšem objevila, že student prize je vskutku rothschieldovská záležitost. Aspoň si ale vetchý sběrač kaktusů mohl dát jednou voraz.
Maroko je báječné místo, pokud vám nevadí, že coby cestující ženu vás budou maročtí muži neustále zkoumat. Podrobně. Člověk jim to nemůže moc vyčítat, tradiční islámský přístup a vliv emancipace se jim totiž nějak pomíchal.
„Já se na ženy nezlobím, že chtějí studovat, cestovat a cítit se rovnoprávně,“ vyprávěl jednatřicetiletý bankovní úředník Younes. „Ale po své manželce chci, aby vydělávala víc než já. Oblečení, kosmetika a jídlo pro ženský je drahý až hrůza.“ S postupem večera se z Younese krom propagátora ženských nucených prací vyklubal nepraktický mamánek. Zajímalo mě, kolik holek mohl na takové podmínky utáhnout. „Chodil jsem s jednou asi rok a půl, měl jsem ji rád. Ale pak mi máma řekla, že se ke mně nehodí, tak jsem se s ní rozešel.“
Na svou máti nedá dopustit ani další třicátník, Omar. Podle něj změny hodnot v posledním století hrubě narušily tradiční a správný rodinný model: Lidé by se měli hned brát namísto toho, aby žili jen tak na hromádce. Muž má vydělávat, žena se udržovat, starat o děti. A před svatbou být stále ještě panna. „Je fakt, že některé holky už nejsou v době svatby tak nevinné, ale pořád je tady taková, ehm, operace, kdy manžel nic nepozná a nemusí se před svou rodinou cítit blbě.“ To mě dorazilo. Hlavně, když se mohou pyšně vyvěsit červené fangle, lhostejno kolikrát se zašívalo.
Maroko je báječné místo, pokud jste ochotni smáznout křivdy, předsudky a nedůvěru na obou stranách. Asi hodinový vypjatý rozhovor na téma obraz islámu v západní kultuře jsme s jedním zcestovalým Maročanem beztak uzavřeli utahaným klišé, že „každá kultura má něco, ale žádná vlastně není úplně špatná“.
Jistě. Jenže když už se vám v Maroku začne doopravdy líbit, odpadky na ulicích odhrnujete tanečním krokem a s obchodníky bojujete jejich vlastními zbraněmi („Moje rodina by mě vydědila, kdyby se dozvěděli, kolik jsem za takový náramek utratila peněz!“), stojíte před usměvavou slečnou u letištní přepážky a odjíždíte.
A už na prvním evropském letišti vás ovanou zprávy CNN o tom, kteří islámští radikálové jsou nejnebezpečnější a jaké pozdvižení vyvolalo francouzské opatření, jež zakazuje muslimkám nosit do bazénů nepraktické dlouhé koupací úbory. Provinile spolykáte zbytky kuskusu ze sáčku a špatnou náladu jdete zajíst vepřovým.