Článek
Měl to být obyčejný čtvrtek v kalifornském San Diegu. Jenže že je něco jinak, bylo vidět hned, jak jsem vyšla na ulici. Krátce po druhé odpolední se po silnicích posouvalo o dost víc aut, než je v tu dobu obvyklé, zato chodníky byly poloprázdné a lidé, kteří se po nich pohybovali, se chovali divně – někteří dokonce běželi, a pokud se nedívali vystrašeně nad hlavu, mezi sbíhající se linie mrakodrapů v sandiegském downtownu, nervózně shlíželi ke svým hodinkám.
Asi jen někam spěchají, třeba se hraje důležitý baseballový zápas, říkala jsem si a vyrazila ke svému oblíbenému baru. Točili v něm Czechvar a já tak mohla svým půllitrem podpořit vleklý spor českého pivovaru s konkurenčním americkým gigantem. Cestou jsem míjela zavřené restaurace, před chvílí otočené cedulky s nápisem CLOSED se ještě kývaly, odjinud na mě už jen krčil rameny číšník.
– Zavřeno! Zavřeno! křičel zuřivě barman, který mi normálně Czechvar točí, na hlouček turistů nechápavě stojících mezi dveřmi. Jeho vervy jsem se lekla, protože jsem si ho pamatovala vlídného, přátelského a hlavně s věčně obnaženým chrupem v úsměvu filmové hvězdy, který měl však v Kalifornii, kde bělení zubů už není volbou, ale hygienickým standardem, každý.
– Zavřeno! zakřičel i na mě a ještě se po mně nervózně ohnal zrovna svléknutou zástěrou. Také on už byl na cestě domů.
– Že vypnuli proud? reagovala jsem šokovaně na odpověď starého arabského prodavače v obchodu o tři bloky dál, kde jsem obvykle nakupovala. Otíral si zpocené čelo a nebylo jisté, jestli se mu rosí z horka, které v obchodě s vyřazenou klimatizací panovalo, nebo z úzkosti. Mladíka, který přišel po mně, ani nepustil dovnitř.
No dobrá, říkala jsem si v duchu, jsou teď asi trošku přecitlivělí, přece jen je září a k tomu zrovna desetileté výročí útoků na dvojčata. Ale že by museli dělat takovou aféru z výpadku proudu, kterého jsem si já za slunného dne ještě ani nestačila všimnout? Nechtěla jsem toho přeci moc – jedno pivo, steak, zaplatit pár dolarů za běžný nákup.
A pak mi to došlo.
Já bych možná arabskému obchodníkovi na pult těch několik dolarů vysázela. Ale on by mi ani nemohl vrátit nazpět. Kalifornský svět byl už v tom okamžiku Růženčiným královstvím, kde všechno ztuhlo v neklidném spánku. Vypnout proud znamenalo vyřadit z provozu terminály a čtečky čipů platebních (a jiných) karet, které běžný Američan už dávno používá místo peněz (naopak turista se pozná podle toho, že z kapes loví drobné). Aznamenalo to také, že přestaly fungovat semafory a poslední řidiči, kteří se ještě snažili dostat z downtownu domů, uvízli v dopravním kolapsu. Nejezdila městská doprava ani vlaky. Z výtahů se nemohly dostat desítky lidí. Veškeré odlety z kalifornských letišť byly zrušeny. Preventivně byly odstaveny dva jaderné reaktory v elektrárně San Onofre na jihu země…
Vítězka ceny čtenářů Knižního klubu Kateřina Tučková
Po necelých dvou hodinách bez proudu nebylo venku ani živáčka – všichni se v panickém strachu před tmou (nebo co to mělo přijít) zavírali ve svých domovech. Na ulici jsem zbyla jen já a můj kručící žaludek. To opravdu stačí tak málo? Jeden blackout a půl Ameriky je na kolenou? Nostalgicky jsem si vzpomněla na Česko, na hospody, v nichž po výpadku proudu začne číšník na stoly nosit svíčky a kde karty neberou, ani když proud zrovna jde.
Víc než pět miliónů Američanů od Arizony po Kalifornii poznalo v září na dvanáct hodin stinné stránky vyspělých technologií a své závislosti na nich. Kvůli chybě inženýra v elektrárně. A já díky němu mohla na vlastní kůži zažít podstatu vtipu, který nedávno koloval po sociálních sítích. Je to ten, v němž se Google hádá s Facebookem a s Wikipedií, kdo z nich toho uživatelům víc nabízí. Ale jen do okamžiku, než se do diskuse vloží paní elektřina: „Tak se zase uklidníme, ano?“
Doufejme, že si tenhle vtip s tím, co se stalo v září v Kalifornii, nedá dohromady nějaká teroristická skupina. Možná by pak přišli na to, že namísto komplikovaných útoků na veřejné budovy by úplně stačilo vyhodit někde nějaké velké pojistky.
