Článek
Počáteční obavy, jak se domluvím (přesvědčena, že v zemích Pribáltiki neradi mluví rusky), brzy vymizely. Kdykoli jsem na lotyšské, zcela nesrozumitelné cosi vytáhla své: Vy smožete, požalujsta, po russki?, nikdy jsem nespatřila jediný náznak despektu. A to ani u mladší generace, která rusky mnohdy již nemluví a jazyk přijímá spíše pasivně.
Latviešu valoda mi přivodila nejednu humorně podivnou situaci. Sedím na mši a poslouchám, jak kněz míchá angličtinu, němčinu, ruštinu a francouzštinu (jako by po několika větách právě řečené překládal), a až zpětně se dozvídám, že po celou dobu mluvil ve svém rodném jazyce. Po mystickém zážitku z Apteky, kdy jsem asi na 20 vteřin rozuměla lékárnici slovo od slova, problesklo mi hlavou, že i my, Slované, nemáme k Pobaltí jazykově daleko. Lotyština má s češtinou společná nejen interpukční znaménka, cizinci tolik oblíbené háčky a čárky (v lotyštině tzv. makrony), které v 19. století na úkor německých spřežek, po vzoru českém, zavedl do své rodné řeči filolog Karlis Milenbahs, ale i stálý přízvuk na první slabice (narozdíl od sousední litevštiny, jež disponuje přízvukem pohyblivým). Navíc jde o flektivní jazyk se sedmi pády (a méně deklinačními vzory). Kdo tedy zvládá základy angličtiny, němčiny či ruštiny, případně je vybaven lingvistickou teorií, není v něm zcela ztracen, především v jeho písemné formě.
Postsovětského ducha v Lotyšsku téměř nezaznamenáte, maximálně díky některým potravinám či výrobkům si uvědomíte, že i tady kdysi býval sojúz. Nevýhodou sice je, že na rozdíl od středoasijských postsovětských zemí zde nápisy na obchodech či jiných institucích nejsou dvojjazyčné, bez cizí rady či vizuálního ověření tedy často nevíte, zdali právě vcházíte do drogerie či potravin.
Kladné body u mě mají Lotyši i za poklidný advent bez tlačenic a chaosu. Přestože je Venspils pouze čtyřicetitisícové městečko, z lidí zde není cítit jediný náznak nervozity či naštvanosti. Nikam nespěchají, ve frontě v bance či na poště spořádaně stojí, nepředbíhají, nerozčilují se. Až později se dozvím, že důvodem může být i to, že již přibližně třetina obyvatel (podle odhadu místních) díky krizi a velké nezaměstnanosti emigrovala za prací do jiných států EU. Je tu tedy tak nějak více místa.
Přestože je na vánočním koncertu v rižském útulném klubu I love you doslova narváno, většina mladých vám potvrdí, že jiné podniky tou dobou zejí prázdnotou. Dříve oblíbené kluby museli pro nedostatek finančních prostředků i malou návštěvnost buď zavřít, anebo se v nich nekonají žádné akce, které by návštěvníky přitáhly. Velkou devizou, kterou oceňuji především ráno, když si oblékám nezasmrádlé oblečení, je zákaz kouření ve veřejných prostorách. Lotyši tak stojí s cigaretou v několikastupňovém mrazu před klubem a... vesele se baví, jako by byli uvnitř v teple. Připadají mi také více pokorní, ne tolik sebevědomí.
Ulice hlavního města, na nichž zácpy byly na denním pořádku, jsou nyní poloprázdné a to i v době, kdy po nich auta jezdila krokem. Opět si vybavím pražský frmol (kterým především v letních měsících kličkuji na kole). Za permanentního (neinverzního!) soumraku, kdy je tu i v jednu odpoledne šero jako před setměním (dokud nenapadne sníh, který oblohu pročistí, a tím i prodlouží den) mi tu schází snad jen středoevropské slunce.
Z pobytu ve Writer’s and Tranlator’s Residence House ve Ventspils, prosinec 2009.