Článek
Z komína se totiž valilo žlutohnědé odporně páchnoucí svinstvo, které mi při zemi lezlo naproti k zastávce. Hnědé sokolovské uhlí, kterým se všeobecně topilo, bylo tak nekvalitní, že jsme z kotle za studena vybrali stejné množství popela, kolik jsme do něj horem nasypali takzvaného „ořechu“, byly v tom kusy kamene a jílu a jediné, co snad hořelo, byla síra. Žili jsme ve svobodné zemi, železná opona padla, hranice byly otevřené a tohle se od nás linulo – hrůza.
Ihned jsme nainstalovali elektrický kotel a spokojeně vydechli, nebylo to ani tak drahé a elektřina, jíž se topilo, nestála víc, než odpovídalo našim příjmům. Po návratu z práce jsme místo klečení před kotlem a vybírání smrdutého popela seděli u stolu a četli Literárky.
O dva roky později můj syn na střední škole získal řidičák. Na dvoře stál náš letitý trabant a bylo jasné, že syn s ním bude chtít jezdit, taky proč ne. No proč ne – protože bylo jasné, že syn bude jezdit, ale my rodiče budeme tankovat a platit opravy.
Jednou, když jsem šla domů z procházky a uviděla, vlastně napřed uslyšela, jak z našeho dvora s ohromným rachotem odjíždí trabant, z jehož výfuku se valí odporný smrdutý dým, dospěla jsem k rozhodnutí, že se auta zbavíme. Stejně by už východoněmecký dvoutakt neprošel technickou kontrolou, městská doprava funguje, vlaky jezdí, vlastně není důvod auto mít.
Ano, po roce 1989 jsme jako rodina bez pochybností přistoupili na závazek ekologické odpovědnosti. Brala jsem to jako hru, vodou z pračky jsem myla schody, na pečivo jsem si nosila vlastní sáčky, odpad jsme třídili sami od sebe a nebylo to tak těžké, protože žádné nápoje v PET lahvích jsme nekupovali a pro mléko jsme chodili do kravína.
S postupujícími roky se sice na návsi objevily kontejnery na tříděný odpad, zato přestal jezdit večerní autobus. Říkali jsme si, že to nevadí, že jet párkrát za měsíc v noci domů taxíkem je pořád levnější než si pořídit, pojistit a provozovat auto. Mezitím jsme si do kuchyně koupili kamna, protože elektřina několikrát podražila a už jsme neměli na to, topit výhradně elektrickým kotlem.
Pak jsme se posunuli do krajského a já nakonec do hlavního města, kde jsem zdědila byt na sídlišti.
V tu dobu už mé dospělé děti měly auta, syn dokonce dvě a jako technicky vzdělaný a moderně smýšlející mladý muž mě přesvědčoval, že možnost disponovat autem je v rodině podmínkou emancipace. Mně se zdálo, že platit povinné ručení, pojištění a provozní náklady dvou automobilů moc emancipované není. Starší dcera zase říkala, že auto je podmínkou pracovní flexibility, a mně byla její řeč divná, když pracovala v místě svého bydliště.
Časem se ale synovi jedno z jeho aut definitivně porouchalo a on už si za ně náhradu nepořídil, přišel na to, že emancipovaně se dá jezdit i autobusem či na kole. Partner mé dcery její podmínku flexibility naboural a likvidace škody stála asi tolik, jako to auto kdysi v bazaru. Na další nebylo.
Před naším panelákem se dnes řadí auta podle chodníku jako brouci. Shora to vypadá docela hezky, auta jsou barevná, některá mají na sobě všelijaké firemní značky a nápisy, občas docela vtipné, jako třeba obrázek potkana na střeše vozu deratizéra Pavla Krysaříka.
Během let pozoruji, jak se postupně každé volné místo zaplňuje parkujícími vozy, dokonce mi připadá, že některá auta snad ani neodjíždějí, aby neztratila výhodné místo. Na sídlišti, kde, když jsem se nastěhovala, stály převážně škodovky, dnes parkují auta velmi drahá a rozměrná, jejich vlastnictví ani neodpovídá sociální úrovni sídliště a panelákových bytů ze sedmdesátých let 20. století. V místním zpravodaji jsou neustále zprávy o protestech proti jakékoliv nové výstavbě bytů, protože by to znamenalo další úbytek parkovacích míst.
Jestli jsem tehdy na začátku devadesátých let, v době, kdy jsem přijímala onen závazek ekologické odpovědnosti, nějakou změnu nečekala, tak to, že auta nakonec přeci jen ovládnou veškerý prostor kolem mě.
A ještě něco bych asi nedokázala odhadnout: už nejen Literárky, ale i Tvar, A2 a Salon čtu odpoledne doma, u ústředního topení – a na internetu.
