Článek
Jako by mi to osud chtěl ještě přisolit, obstaral mi k četbě hru Petra Zelenky, která je o pádu jedné nesnesitelné ženské ze showbyznysu, abych si tak taky připadala, ačkoliv ze showbyznysu nejsem.
Tak jsem holt pracovala a myslela na ty, kteří se tam sešli. Musím říct, že můj dávný kamarád nebyl žádný životní vítěz, jakkoli si v životě mnoho let počínal velice dobře. Kdysi to býval mimořádně skvělý kantor. Po převratu se ale dal trochu na politiku. Brzy z ní pak vypadl spolu se stranou, s níž se identifikoval, a už v sobě nedokázal znovu vyvolat někdejší pedagogické nadšení. Mimo jiné asi také z pocitu prohry – na tu politickou stranu hodně sázel. A myslím, že tím úplně novým angažmá trochu řešil i svou tehdejší soukromou krizi. Vybočení ze stereotypu ho ale stálo asi víc, než zač samo stálo. Takže teď zemřel krutě předčasně, s tělem vyčerpaným kouřením (celý život ty strašné startky bez filtru), už bez vůle a zájmu o cokoliv. Kdysi jsme spolu dělali divadlo, měla jsem ho moc ráda, vážila jsem si ho a obdivovala ho jako kantora.
Jsem tedy v práci a myslím na ty, kteří se tam sešli: ti, kteří jsou už v penzi, nezaměstnaní, nemocní, někteří s papírem na hlavu, jiní s kardiostimulátorem, předčasní či invalidní důchodci, někdejší divadelní sboristé i obyvatelé sboroven. Ti, kteří mají čas a volno a nemusejí se nikoho ptát na dovolení, když se potřebují zúčastnit pohřbu.
Scházejí se v kavárně Beseda, kde kdysi, když jsme se tam ještě scházeli my, byl vrchním číšníkem gentleman ze staré školy, ale pozor, taky prominentní udavač a vyhlášený fízl. Skládali jsme pro něj zvukové kompozice, ze kterých výrazně vystupovaly hlasité tóny falešných informací, od nichž stopa nevedla nikam (někdy, budiž nám to odpuštěno, k obzvlášť nesympatickým režimním přisluhovačům). Můj kamarád svým učitelským hlasem tahle sóla hrál naprosto věrohodně.
Dnes tu sedají u stolu štamgastů dobře zachovalí sportovní dědci, kteří své pozdní životy solidně postavili na celoživotní práci v naprosto neambiciózních zaměstnáních, umožňujících spoustu zájmů a lidských ohledů, a trpělivě pečují o ty, kteří tenkrát vynikali a dnes se třesou Parkinsonovou nemocí, rozpadají sklerózou multiplex a vysychají rakovinou. A mezi těmi, kteří s námi u uměleckého stolu tenkrát nesedávali, sedával na konci života můj kamarád. A já, která si nemůžu dovolit nedostavit se na jednání, z něhož není jak se omluvit, jsem jim vděčná, že o přítele pečovali za mě. Že jdou za mě i na pohřeb. A pak, až se všichni, co si jen odskočili, vrátí na své fakulty a kliniky a pracoviště, u toho stolu obstarají i veselé vzpomínání na společné chvíle.
Ale ne, není pravda, že na tom pohřbu byli jenom tihle. Bylo tam spousta lidí, bývalí studenti, kteří se dobře uplatnili, kolegové kantoři, z nichž jsou dnes ředitelé, spolužáci lékaři, kteří mého kamaráda až do smrti léčili, univerzitní profesoři a lidé od divadla i stolní společnost od mariáše. Naštěstí bylo smutečních hostů plné krematorium. Takže se skoro ani nepoznalo, že jsem tam chyběla.