Hlavní obsah

Fejeton Aleny Zemančíkové: Zarovnaný obzor

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Na konci osmdesátých let 20. století bylo poutní místo na kopečku v naší pohraniční vsi v troskách – vypáleno, počmáráno, hřbitov i ambity zarostlé, vedle kaple Božího hrobu smetiště.

Článek

Obec je rozložená kolem potoka, takový malý Jeruzalém – s tou podobností ostatně jezuité při budování křížové cesty a stavbě Lorety počítali. Proto přímo naproti kapli Kalvárie postavili na druhé straně údolí velikou trojitou kapli Pilátova domu, aby se místodržící prokurátor římský mohl na ukřižování Krista dívat, aniž by se ho sám účastnil.

Ale v oněch osmdesátých letech už Pilátova trojkaple nestála (vůbec bylo těžké křížovou cestu v krajině objevit). Tak jako cisterciáci z nedalekého Waldsassenu, šíříce křesťanství, stavěli kostely na místech pohanských obětišť a jako jezuité postavili Loretu i s křížovou cestou proti moru luteránství, tak po roce 1948 umístili tehdejší ochránci pevné hráze socialismu a míru na místo Pilátovy kaple kasárna.

Poté, co se otevřely hranice a elektricky nabitá stěna železné opony byla nahrazena vyrovnanou řadou stromů, vyměnily se pozice: poutní místo je zcela opraveno a kasárna zpustla, jejich dvůr je zarostlý zhruba stejně hustým náletovým lesíkem jako kdysi ambity a hřbitov na protilehlém kopci.

K opravě poutního místa došlo s vydatnou pomocí bavorských katolíků, zejména rodiny Hartů, kteří odsud byli po válce vyhnáni. Ta pomoc byla tenkrát nezištná. Prvotní donátor Anton Hart zemřel, založil však spolek, v jehož péči práce a všelijaká činnost pokračují.

Hřbitov byl zbaven neposlušně vzrostlého lesa a osazen barokními sochami, které, s různou měrou poškození, byly od války deponovány v okresním muzeu, a změnil se tím ve velmi pěknou meditační zahradu. Okrašlovací dílo mělo ale dvojí tvář: kromě přívětivě starosvětské i civilizačně bezduchou: prostranství před Loretou bylo vyasfaltováno, náhrobní kameny byly srovnány do čtverce, zvlněný terén malým buldozerem rozhrnut do plochy pravoúhle rozdělené cestičkami vysypanými štěrkem. Primitivní barokní sochy tak už nepůsobí jako živí účastníci evangelijního děje, ale jako trpaslíci na zahrádce. Hřbitov byl obehnán železným kovaným plotem a zamčen. V době, kdy byl zarostlý a zpustlý, na něm rostly koberce jarních květin, plantáž sněženek, podléšek a žlutých petrklíčů, které tam přežily i všechny stavební práce. Letos jsem ty kytičky našla kvést na hromadě vyhrnuté země na kraji pole, uvnitř na hřbitově, na té vyrovnané travnaté ploše, nekvetlo nic.

Spolek, který se o Loretu stará, už zahladil skoro všechny stopy časů, kdy hned za hřbitovem stály cedule Pozor, hraniční pásmo! Už si tu Loretu vystrojili úplně podle svého vkusu, jako by se těch 40 let mezi spuštěním a zdvihem železné opony neodehrálo v našich nepořádných Čechách, ale v úpravném Bavorsku. Loreta, kdysi obraz potlačeného světa zdejších německých obyvatel, je čím dál víc výrazem jejich satisfakce. Je to velice vzorně vedené, ale myšlenky se na tom místě nikam nerozletí.

Kasárna na druhé straně údolí, ten opuštěný, betonový, náletem zarostlý Pilátův dům, dál trčí na obzoru. Nejlepší by bylo je zbourat a otevřít výhled, zarovnaný do latě, nechat zvlněnou krajinu volně běžet až kamsi k Bayreuthu.

Související témata:

Související články

Fejeton Aleny Zemančíkové: Třesoucí se ruce

Nevím, co přesně způsobuje třas rukou, jen vidím od samého počátku své paměti, jak se drobná kostnatá ruka mé matky třese, nesouc hrníček s kávou, až kafe...

Fejeton Aleny Zemančíkové: Muškáty

Pokojový pepřovník se mi podařilo v zimě sežehnout mrazem a na jaře sluncem, takže je dnes pětkrát menší a neduživější, než byl v době, kdy se ke mně po tetině...

Výběr článků

Načítám