Článek
V péči dominikánek se Mistr seznámil s řeholními sestrami i bratry kněžími. Starý ateista, který pohnul dějinami výtvarného umění, celoživotní cestovatel, muž malý vzrůstem, ale velký osvobozenou vizualitou, díky které dokázal roztočit obraz světa v jasných, přímých, nekompromisních barvách a tvarech, začal v péči dominikánských sester kreslit studie pro pašijový příběh a Mariino mateřství. Dokumentaci k těmto přípravným pracím, s nimiž se posléze vrátil do svého ateliéru v Cimiez, dnes může návštěvník sledovat v expozici v přilehlých prostorách kaple. A také zde lze spatřit bohoslužebná roucha, která Matisse navrhl pro všechna období církevního roku. Látky a našité aplikace mají neuvěřitelně jemné barvy, žádná obřadní tíže, i materiál je lehký, a člověk se tak neubrání představě, s jakým potěšením musely sestry dominikánky ty ornáty šít.
Celkový ráz kaple je určen barevnými vitrážemi, jimiž proudí do interiéru světlo doslova jako radostná zvěst, modrobílou střechou a keramickými detaily, jako jsou kropenky u dveří. S touto barevností kontrastují uvnitř kaple nástěnné malby. Jsou černobílé, vlastně jsou to kresby na podkladu z bílých keramických dlaždic – a v každé monografii najdeme fotku, jak Henri Matisse z kolečkového křesla štětcem na dlouhé bambusové tyči kreslí jednoduché tahy postavy Panny Marie s dítětem. Na Růžencové kapli ve Vence pracoval Matisse v letech 1948 až 1951.
Jaký měl asi vztah k modernímu umění běžný francouzský maloměšťák na počátku padesátých let 20. století? Nevím, český a francouzský umělecký svět byly nemilosrdně odděleny železnou oponou. Chovám však podezření, že i v té progresivní Francii byli lidé, pro které Matisse a jemu podobní představovali „entartete Kunst“.
V sousedství Matissovy Růžencové kaple stojí dvě eklektické vily, okázalé, masivní, každá s věží a fasádou plnou štukových ozdob. Pod dojmem této architektury si představuju tu scénu: Kaple je poprvé ukázána veřejnosti, honorace města Vence se sejde, aby si prohlédla dílo slovutného Mistra. Postranními dvířky do kaple vstoupí kněz v Matissem navrženém obřadním rouchu, které je samo o sobě obrazem a doplňuje interiér o rozhodující barevný tón. Malba – vlastně kresba – Madony s dítětem a mladého dominikána v kutně, provedená černou linií na bílém keramickém podkladu, je srozumitelná, důstojná a prostá. Křížová cesta je za zády shromážděných a já se nedokážu ubránit představě, jak mnozí řádní a bohabojní občané Vence strnou, když ji uvidí. Vždyť je to mazanice! Na čmáraná, jako kdyby to kreslil blázen nebo malé dítě, jednotlivá zastavení jedno vedle druhého, výjevy větší i menší bez jakékoli perspektivy a hierarchie, změť tvarů, které jsou zřejmě postavami v hábitech, ale jednotlivé aktéry děje člověk nerozezná.
Alena Zemančíková
Otec dominikán obětuje tělo a krev, vážení měšťané se řadí k přijímání a chovají se důstojně, ale v duchu si myslí, že tohle už přestává všechno, starý Matisse je nadobro pomatený, tak skládat ty své barevné výstřižky, to ještě dovede. A dominikáni se taky museli minout s rozumem, když si něco takového nechali v kapli vymalovat. Vždyť podklad jsou dlaždičky jako v koupelně, a podívejte, některé jsou prasklé!
Měšťané samozřejmě nemohou nic říct, jen u večeře spiklenecky šeptají svým hostům, že celý svět obdivuje umělecký výsledek senilního malíře, oni však dobře vědí, že král je nahý a jeho kaple paskvil. Rozhodně tam nebudou chodit na mše.
Sednu si v kapli do lavice a představuju si, jak by tu scénu popsal Émile Zola, jak Léon Bloy, jak Louis Aragon, který Matisse za války v jeho ateliéru navštívil, a jak Milan Kundera. U toho zůstanu.
