Článek
Jak se pozná, že hovoří východními slovanskými jazyky? Všichni telefonují. Tihle lidé pracují ve městech jako třeba Aš na opravách a úpravách veřejného prostoru, na které jsou sice peníze (vesměs z dotací), ale ne pracovníci. Tak na ně české firmy, které vyhrály zakázku, najímají cizince.
Před deseti lety tu byla nezaměstnanost, pracák praskal ve švech. Dnes všichni pracují v továrnách. Tak se kraj vlastně vrátil ke své podstatě před sto lety – k průmyslu, jen dnes to zvenku jako průmysl nevypadá.
Krajina kopců a smírčích křížů
Západočeské pohraničí, tedy kraj sousedící s Bavorskem, Durynskem a částečně i se Saskem, tvoří krajina kopců, lesů, vod a smírčích křížů. Nadmořská výška 600 metrů a výš, půda nepříliš úrodná, kromě řepky se tu toho moc nepěstuje. Dříve býval na polích len, dnes už ho ale lidé nesejí; lněné plátno dovážíme. Dříve se tu hlavně páslo, krávy se ale přestaly v kravínech chovat na mléko; mléko se dováží. Krávy se pasou jakoby jen tak. Někde mají ovce, ale k malému užitku; vlněné materiály dovážíme. V zemědělství nepracuje skoro nikdo.
Před sto lety v tomto dost drsném kraji vyrostly továrny, obrovské přádelny, pletárny a papírny, provozy, které potřebují mnoho tekoucí vody. Jejich budovy stojí dodnes, některé mají podobu i rozměry románské baziliky, některé vypadají jako romantický zámek z červených cihel. Z té doby jsou také luxusní vily s velkými zahradami.
Továrny bývaly charakteristickým prvkem života měst. Ty staré textilky a celulózky způsobovaly znečištění vod, v potocích tekla voda červená, modrá nebo žlutá podle toho, s čím pracovala barvírna. Co tomu říkaly ryby, se nedozvíme.
Všechny ty továrny v devadesátých letech skončily. Potoky se vyčistily, zůstaly prázdné budovy a nezaměstnanost. Pak se dostavily německé firmy a obsadily budovy svými linkami, lidé dostali práci (špatně placenou), firmy vydělaly, rozšířily provoz a do hry se zapojily agentury, které přivážejí pracovní síly ze Slovenska, Ukrajiny, Bulharska, ba i z Mongolska. Charakteristickým prvkem života ve městě se staly ubytovny, kde bydlí lidé, kteří nemají s městem nic společného, jsou tu jen na práci, nemají žádné soukromí a k ničemu vztah a po práci nemají co dělat, o co se starat: podle toho jejich život vypadá. Místní je nemají rádi (mírně řečeno) a nestýkají se s nimi.
Alena Zemančíková (1955) je publicistka a redaktorka Českého rozhlasu Vltava.
V devadesátých letech to vypadalo, že je to přechodné, že se budou německé firmy postupně stěhovat dál na východ za levnou pracovní silou. Vzbuzovalo to úzkost. Stalo se však něco jiného: z východu se začala dovážet pracovní síla sem, pracuje v německých továrnách na české straně hranice.
V německých továrnách na německé straně hranice pracují Češi, kteří si v nich za stejnou práci vydělají mnohem víc než doma, i když tam berou jen minimální mzdu. Češi jsou v Německu na menší obtíž než Ukrajinci v Čechách, po šichtě odjedou domů, kde mají své rodiny a zájmy, v Německu neotravují, nedělají nepořádek, nepáchají zločiny, jen sem tam něco pašují, jinak je klid.
Aby měla tato revizní zpráva nějakou výpovědní hodnotu, musíme připočíst, že ani na druhé straně hranice, v Bavorsku a Durynsku a částečně ani v Sasku, nepanoval žádný velký blahobyt (v bývalé NDR vůbec ne) a kulturní úroveň obyvatelstva nebyla vyšší než na straně české. Oba národy koukaly na železnou oponu, která jim omezovala horizont. Kromě znalosti, co je kde levnější, o sobě lidé z obou stran hranice mnoho nevěděli ještě deset let poté, co se otevřela.
V továrnách v německém pohraničí (taky tam zavřeli textilky a porcelánky), jejichž linky produkují zejména výlisky pro automobilový průmysl, se podařilo vlivem přísunu pracovní síly z Česka udržet nízko platy německých zaměstnanců. Jejich životní náklady jsou ale vyšší. Takže pracuje-li dnes Čech a Němec v německé příhraniční továrně za stejný plat, Čech se má mnohem lépe – za německou minimální mzdu si toho doma pořídí víc. Němec to vidí, a nemá proto Čechy rád (mírně řečeno).
Život se proměnil v práci
Je přece dobře, že je dost práce, člověk nemusí mít existenční starosti, to by ho mělo osvobozovat. Žádné velké osvobození ale není vidět, lidé jsou přetažení, celý život se jim proměnil v práci. Obvodní lékaři evidují množství psychosomatických zhroucení. A mezi tím čile kmitají exekutoři, lichváři a všelijací šmejdi, vydělané peníze mizí v hracích automatech nebo v nesmyslných půjčkách (často ale taky v půjčkách na auto, bez kterého se zde neobejdou, a na jeho opravy). Lidé utratí to, co vydělají, a ještě se jim nedostává.
Byli bychom si rovnější, kdyby u nás zavedli euro. Nebylo by tak lákavé pracovat v Německu a lidé by se třeba vrátili do řemesel a služeb v Čechách. Ale to je jen část problému. Podstata spočívá ve výrobě (i výstavbě) vytočené do tak nesmyslných obrátek, že se v nich rozseká všechno: občanské soužití, dělnická solidarita, soukromé životy. I v obchodech a hospodách je nouze o lidi, služby fungují špatně, obchody živoří.
Čisté vody, k nimž patří i rybníky a přehrada na řece, si koupili rybáři a nabízejí tam rybolov za peníze: 500 korun na den, chyť a pusť. Koupání zakázali.
Výsledkem všech snah není spokojený život – výsledkem je zlověstná prázdnota, z níž občas vyšlehne viditelný problém.
