Článek
V roce 1994 jsme takto vandrovali do Krušných hor. Táhli jsme ze dna Chebské pánve až na nejvyšší hřeben hor nad Perninkem a většina cesty vedla územím, které do převratu obhospodařovaly Státní statky a lesy Sokolov. Ty se v té době transformovaly, čehož důsledkem bylo, že se o rozlehlé lány nikdo nestaral. Nekonečné pláně zarostly divokým heřmánkem, který se stal hrůzným průvodcem naší cesty. Tahle nevinná léčivá bylinka totiž vytvoří spleť velmi pevných stonků, které se zaplétají kolem kotníků. Chůze v takovém terénu je nepředstavitelně namáhavá, člověk i kůň neustále musejí silou přetrhávat ty šlahouny, je to, jako by ho něco k tomu poli stále přivazovalo. Tímto způsobem jsme došli k areálu kravínů, kde právě proběhl úklid po hromadném masakru nemocných a vyhladovělých krav.
Ty obrovské pozemky bývalých statků si koupil, nevím, zločinec nebo blázen, lidi propustil, louky neposekal a pole nechal zarůst plevelem, dobytek na zimu nezajistil, hororový závěr byl už v režii policie a Státní veterinární správy.
Unavení a zdeprimovaní jsme území překonali a konečně se dostali do hor. Přitom jsme pocítili na vlastní i koňské nohy, co je to krušnohorský zlom. Krušné hory totiž nemají pozvolné předhůří, rovnou ze dna pánve se prudce zvednou. Po heřmánkových liánách, které nás držely za kotníky, nastala obtíž stoupání, s níž jsme počítali, ale nevěděli jsme, jak unavení pochodem přes pláně už budeme. Bylo třeba ulehčit Lukavě, vzít batohy na ramena a tlačit vůz. Tlačí-li člověk bryčku, nemá požitek z krajiny, může se dívat tak leda pod nohy.
Když to teď píšu, vyvstává mi před očima jakási metafora obecných poměrů v těch letech, ale rozvádět ji nechci, protože to nejhorší teprve přijde. Mezi městem Nejdek, které je už docela vysoko, a obcí Tisová, která je ještě o něco výš, je krátké prudké stoupání, které nelze zmírnit žádnou serpentinou, ten kilometr se prostě musí vytáhnout rovnou. Byl to poslední větší výšlap na naší pouti, pak už nás čekala hřebenová cesta lesem. Můj muž a vozataj celé naší výpravy hnal Lukavu do toho kopce nemilosrdně s křikem, působilo to hrozně, děti začaly brečet, ale nedalo se jinak, jít dolů by znamenalo vzdát celý vandr a ještě se vracet zase přes ty heřmánkové lány. Hnal tedy Lukavu bičem, my vzadu opřeni do bryčky tlačili, pot z nás lil a nervy jsme měli na prasknutí. A pak náhle, v bodě, odkud to bylo už jenom pár metrů na vrchol toho srázu, muž koně přestal pobízet, zastavil a brzdu zatáhl klikou. Nám vzadu podklouzly nohy na štěrkové cestě a upadli jsme na kolena. Neviděla jsem zpoza bryčky, co se stalo, a měla jsem zlost, zdálo se mi, že by bylo lepší to už vytáhnout, připadalo mi, že rozjezd s velkým počátečním záběrem do kopce je pro Lukavu větší námaha než vytrvalý pomalý pohyb vpřed. Tak jsme se na tom kopci pohádali, z mé strany padla nespravedlivá slova a zbytek cesty jsme došli mlčky a naštvaní jeden na druhého. Ostatní mlčeli také, částečně z únavy a částečně otřeseni náhlým konfliktem.
Letos jsem tu trasu prošla znovu, pěšky a sama. Toho chlapa, co zničil pole a týral dobytek, snad tenkrát dokonce zavřeli, pole jsou obdělaná, louky s dotací kosené, krávy se pasou, ten hrůzostrašný kravín je opuštěn a v troskách. Vystoupila jsem z vlaku ve stanici Nejdek-Tisová a schválně si prošla ten prudký úsek k horské lesní cestě. Nasadila jsem svižné tempo, ale za chvíli už ze mě pot lil a srdce mi tlouklo. Pár metrů před vrcholem stoupání, s cílem na dohled, jsem už nemohla dál, musela jsem zastavit a chvíli se vydýchat. Rozprostřel se pode mnou zpětný pohled do údolí, o němž jsem tenkrát před lety nic nevěděla. Pak jsem vzala batoh a dotáhla to na vrchol.
Jsem o dvacet let starší, než jsem byla tenkrát, uvědomila jsem si na tom kopci, v poměru lidského života k životu koně asi ve věku, v jakém byla tehdy Lukava. Vyzkoušela jsem na sobě, jak to s ní tenkrát bylo: Sílu na takovou cestu ještě měla, jen tempo a tah stále nahoru byly na ni už příliš.
