Článek
Já, musím přiznat, špatně snáším příliš hmotné muže. Ale, prosím, ta hmotnost není jen otázkou fyzického vzrůstu a váhy, i když to bývají muži velcí a většinou i poněkud tlustí, jde o širší problém, o jakési příliš hmotné maskulinum, které se prosazuje v prostoru na úkor ostatních, vždy připraveno k řeči, k níž má vždy silný hlas i zásobu slov a názorů. Tihle muži mají obvykle velkou hlavu, bodré vystupování a jistou sociální necitelnost, která jim umožňuje bavit posluchače urážkami. Na naší veřejné politické scéně tenhle typ reprezentuje – a teď si možná řeknete, že Jiří Paroubek, ale ne – Miloš Zeman.
Nemůžu za to, ale v přítomnosti tohoto typu mužů cítím, jak mi ubývá volnosti, krátí se mi dech, kdybych měla vedle nich sedět v dopravním prostředku, raději postojím, sedím-li vedle nich v divadle, na straně onoho maskulina mě začne bolet rameno, oko, ucho, zuby, za krkem. Někdy je ovšem třeba společně jednat, a i když člověk dodrží všechna opatření – sedne si na opačný konec stolu, soustředí myšlenky k nějaké konkrétní věci, hodně pije – je jednání psychicky náročné. A tím neříkám, že tenhle typ mužů nemívá pravdu, celý problém se netýká předmětu, ale způsobu.
Jak už to bývá, (ne)sympatie jsou vzájemné, a někdo z těchto mužů by jistě mohl napsat fejeton o nesnesitelných starých, škaredých, protivných a upjatých intelektuálkách, ale upřímně řečeno si myslím, že by to nenapsal, protože tento typ příliš hmotných maskulin takové ženy ignoruje. Vím to podle toho, že v diskusi tito muži mé názory prostě neslyší, do přímého dialogu se mnou nikdy nevstupují – a možná by to pomohlo celý uzel uvolnit, jenže právě. Jestli nevíte, co tím myslím, vzpomeňte si na chování Miloše Zemana k ženám v politice (a bylo jich tam tehdy víc než dnes).
Celá věc je iracionální a má úplně tajemný okruh konkrétních důsledků. Například tato příhoda: s jedním takovým mužem jsem sdílela jakýsi lektorský sbor. Byla jsem v tom sboru jediná žena. Znám jeho uměleckou práci a mám pro ni uznání, dokonce i jeho zkušenosti byly by pro mě zajímavé, jenže. Kdyby dokázal nezačít vždycky od sebe! Kdyby cokoli, co chce doložit příkladem, dokládal alespoň někdy příkladem z díla někoho jiného! Koho osobně nezná! Kdo svou moudrost nesdělil osobně konkrétně jemu! Kdyby nemluvil úplně ke všemu, i tehdy, kdy nedával pozor, kdy věci nerozumí! Kdyby alespoň někdy řekl, že neví! Kdyby se někdy připojil se svým míněním k někomu mladšímu a méně významnému, a ne vždycky k těm, kteří (i v tom opravdu bezvýznamném poradním sboru) mají jakési pozice! Kdyby pořád nedělal ty své urážlivé vtipy!
V tom lektorském sboru jsme se scházeli vždy v noci a k jednání tu a tam někdo koupil víno. To pocházelo z místně proslulé vinotéky a pochvalovali jsme si ho. Práce sboru trvala týden a noční rokování byla čím dál únavnější, mé utrpení z blízkosti hmotného maskulina se s únavou zvyšovalo, a tak jsem pila ráda a čím dál víc. Až poslední večer mi najednou to víno přišlo hnusné. Naše tajemnice, která můj vinný doping kriticky sledovala, mi chtěla dolít – a já jsem náhle k jejímu překvapení odmítla. To víno mi nějak nechutná, není dobré. Ale to je víno z Tripodu, jako vždycky, úplně totéž víno, které jsme pili dosud. Dnes ho koupil profesor Velké Maskulinum. Pánové – připadá vám to víno snad špatné? Já myslím, že mu nic není.
Nikdo jiný neshledal na víně žádnou vadu! Ale pít to nešlo.
A teď jestli tohle čte někdo, kdo se vyzná v těch „konstelacích“, asi řekne, že můj otec měl dva metry a metrák a hodně nahlas mluvil hlubokým hlasem, ale že činy tohoto tělesně velkého otce byly ve skutečnosti malé, ba ubohé.
A bude mít pravdu. Jenže já jsem přece nevěděla, že to víno koupil Velké Maskulinum, on sám to neřekl a ani mi ho nenaléval. Tak co tu třeštím?
Profesor Velké Maskulinum vůbec nezaváhal. Ani ho nenapadlo, že by třeba to víno kriticky ochutnal. Prostě si nalil, sesunul se na židli, vystrčil břicho a spustil: Tohoto Brechta dělal Scherhaufer takto a Sokolovský, chachá, zase tak, a když jsem v Německu pracoval se Zadekem, dělali jsme tu scénu tak, že… a Brookovi jsem v Avignonu řekl, že ani Brecht… a nakonec to udělal Bob Wilson, ale špatně… hahaha.
Ach bože, to víno prostě není v pořádku.
