Článek
Dneska už všichni nenosíme své děti ke křtu – křesťanství už není automatické. Tou rozhodující událostí už není křest, ale samo narození. Narození je velký výkon, ale žádná zásluha. Narozené dítě vítáme – i bez křtu – tím, že mu dáme jméno. Jméno umožňuje podpis, podle jména poznáme, komu patřily jaké skutky, jméno je značka, rychle se vysloví, kdežto podoba se musí dlouze popisovat, a není náhoda, že začíná-li člověk nový život, mění i jméno. Třeba v manželství. Ten člověk, co ležel na cestičce v parku, byl bezejmenný.
Ovšem ani v manželství nemusíme už přijímat společné jméno, spojení jmen se tím však nevyhneme: narodí se dítě a může se jmenovat jenom po jednom z nás. Ostatně milovat se můžeme i bez obřadu a rozpad volného svazku bolí stejně jako rozvod manželství, pokud nám na něm záleželo. Můžeme pohrdat úřadem, jehož obřad ve svatební síni je laskavou hrou proti tomu, jakými čáry máry nás bude obestírat, pokud jde o naši práci, nemoci, stáří, výdělek, pobyt a pohyb. Můžeme s vědomím, že úřadu neunikneme, vyloučit ze svého života všechny úkony, kterými mu dobrovolně lezeme do cesty, tedy i svatbu, a nikdo se na nás za to nemůže zlobit. Má ten člověk v parku rodinu?
Můžeme věřit v jediného Boha a nemít tak úplně přesnou představu o jeho podobě a působnosti, můžeme mít za to, že je stejně nad námi nepokřtěnými a nesezdanými jako nad těmi, kdo se k němu modlí nějakými konkrétními a předepsanými slovy. Svatá místa, kde k nám promlouvá božský majestát, můžeme mít kdekoliv. Nemusíme se zpovídat ze svých hříchů slovy, můžeme prostě jenom nazdařbůh konat dobré skutky s vědomím, že jsou odčiněním těch špatných. V životě máme spoustu možností, jak uspořádat jeho běh, k dispozici je mnoho pravidel a lidé na jiných místech zeměkoule tak činí zase jinak a ti dobří bezpochyby dobře. K mrtvému přijede policie a pohřební služba, volat kněze by nikoho ani nenapadlo.
Co ale nemůžeme nijak obejít je smrt. Je úplně jedno, jaké jsme víry, nebo nevíry. Je také jedno, jestli věříme v posmrtnou existenci a v nesmrtelnou duši nebo v jakoukoli reinkarnaci – je to úplně jedno. Možná nemusíme svého mrtvého doprovázet – i když je to pěkné a prodlouží se tím čas říci si ještě jedno, poslední slovo. Ale třeba nemáme na vyprovázení čas ani sílu, třeba sami sotva stojíme na nohou. Dneska už se běžně toleruje, když někdo nepozdraví a při odchodu se nerozloučí. Na cestě do práce v tom parku jsem šla dál, policejní fotograf zrovna balil své věci. Nezastavila jsem se, ale myslím na to pořád.