Článek
Těšili jsme se, kluci už měli nashromážděné bombičky s benzínem, jaké se prodávaly v trafice do benzínových zapalovačů. (Zvláštní, tehdy je mohl koupit každý, i dítě, podobně jako dítě klidně mohlo koupit cigarety nebo jít do hospody se džbánem pro pivo. Připomíná mi to, jak normální, společensky neutrální bylo tehdy kouření. Děti byly sice za kouření trestány, ale koupit cigarety nebo benzín do zapalovače nebyl problém ani pro žáka páté třídy. To ale odbočuji.)
Bombičky s benzínem byly potřebné k tomu, aby závěr lampiónového průvodu dostal náležitý spád. Bombička se propíchla špendlíkem (nebo bodcem od odznaku, protože odznaky na klopě byly běžnou věcí a pionýr ho klidně na kabátě mohl mít, to ale odbočuji), kluk namířil na lampión některé spolužačky či soka v průvodu, zmáčkl – a papírový lampión vzplanul. (Byla v něm opravdová svíčka, v těch časech se s živým ohněm pracovalo stále, doma, ba i ve škole jsme ještě mnozí měli kamna. Ostatně kdo už nedostal lampión v papírnictví koupit, vzal si s sebou prostě hřbitovní svíčku v hnědém kelímku – i teď odbočuji, ale nedá mi to).
Musím však vysvětlit, co je Mohyla. Je to pietní místo nad městem, navršený rov, na jehož vrcholu se tyčí mohutný sloup, zakončený velkou trnovou korunou. Byla vybudována v roce 1948 jako místo posledního odpočinku ostatků 232 obětí pochodu smrti, které procházely územím Tachovska na konci druhé světové války.
I na Mohyle planul v předvečer 7. listopadu živý oheň, a to ve dvou bronzových mísách. Přístup k obřadnímu místu byl vysypán pískem, jinak stála Mohyla nad městem v nezastavěné krajině (to už dnes není pravda, rodinné domy a garáže dosahují až k jejímu úpatí, což mi připadá brutální a neuctivé – opět odbočuji). My, děti s lampióny, jsme byly tedy ukázněny a seřazeny, vpředu kráčeli v civilu představitelé okresního sekretariátu KSČ a Svazu protifašistických bojovníků, v uniformách pochodovaly vysoké šarže místní vojenské posádky. Dechovka hrála v nekonečné smyčce Pochod padlých revolucionářů, pak byly projevy, kladení věnců k tomu sloupu s trnovou korunou a pak se shromáždění rozešlo.
V tu chvíli to nastalo: bombičky s benzínem byly propíchnuty, spolužačky pištěly a rozpoutal se ohňový souboj mezi kluky. To už jsme my, děti, zůstaly u Mohyly samy, kolem se táhly louky a pole, mohly jsme řádit, jak jsme chtěly, a pokud vím, nikdy nevypukl požár. Jediný způsob, jak zachránit lampión, bylo sfouknout svíčku, ale nepamatuji si, že bychom to dělali, ohnivý souboj patřil k věci.
Lampiónový průvod k 7. listopadu nikdo nezpochybňoval ani se mu neposmíval. Průvod mihotajících se světel, procházející malým městem z náměstí temnou uličkou mezi dvěma gotickými kostely do kopce, kde se městská krajina rozevřela a osvětlila ji světla z blízkého nádraží, a potom znovu ponor do tmy, Mohyla, u níž planuly obětní ohně, i ten Pochod padlých revolucionářů, zadírající se do mysli jako Ravelovo Bolero, vše mělo svou poezii i důstojnost. Nikdo taky neblbnul dřív, než obřad skončil, učitelé nás nemuseli napomínat, v průvodu panovala kázeň. Projevům nebylo rozumět, prostor nebyl ozvučený. Místo bylo spojeno s pochodem smrti a před tím se tehdy skláněli i největší uličníci.
Alena Zemančíková
Když na to dnes vzpomínám, napadá mě: co to mělo společného s revolucí, jejíž zkratka VŘSR trčela v každé výkladní skříni a na každé plakátovací ploše? Co to mělo společného s Leninem, který se šikmo nakláněl nad řečnickým pultem na těch plakátech, s filmy, na něž jsme se školou chodili v době vyučování do kina Hraničář, s ruskými revolučními písněmi, které se linuly z rozhlasu po drátě po celý Měsíc československo-sovětského přátelství? Pochod smrti přece souvisel s koncem války, s postupem fronty a s likvidací posledních živých z likvidačních táborů. Ti lidé zemřeli při tažení krajem na tyfus, zimou, vysílením, byli zastřeleni k šílenství vytočenými dozorci, zemřeli hlady. Nebyli to „padlí revolucionáři“.
Vybavuji si atmosféru těch listopadových večerů, představuji si ji jako sekvenci starého filmu. Snažím se na ni podívat bez vědomí souvislostí, jen jako na vizuální úkaz. Pokládám ty záběry sama sobě jako hádanku: Co to je za slavnost? Lampióny, svíčky, obětní ohně, věnce, hromadný hrob. Odpověď vychází celkem jednoznačná: je to dušičkový obřad.
