Článek
Před domem přechází dědeček se psem, oba jsou světle hnědí, skoro bílí, a jak to bývá, jsou si podobní. Dědeček vstává brzy, už ráno v sedm se pomalu šine po přechodu přes hlavní silnici, jde z Lidlu, v jedné ruce hůl a v druhé tašku. Přivádí k zuřivosti řidiče v autech, spěchající kamsi na osmou, ale mají to marné, dědeček nepřidá do kroku, nemůže, je starý a špatně chodí. Na tuto nebezpečnou výpravu s sebou psa nebere. Odloží doma tašku s nákupem a se psem jde zvlášť. To už se nepouští přes hlavní silnici, jen přechází sem a tam před domem. Po dosti dlouhé době jde domů, pes, světlý, pomenší, podobný svému pánu, se usadí na schodech před vchodem a kouká. Dědeček odemkne, přidrží dveře a pobízí psa, aby šel dovnitř. Ten ale nechce, je starý jako jeho pán a taky ho bolí nohy, ale zejména ho baví pozorovat život na ulici a sedět před domem, jako by mu celý ten dům patřil, jako by ho hlídal. Dědeček psa chápe, protože když byl o dvacet let mladší, byl v tomto domě domovním důvěrníkem, dbal o dodržování úklidu a okopával růže před domem, dneska to dělá placená služba, dědeček holí postrčí cosi blíž k popelnici a vrací se ke vchodu, už by šel domů, je zima. Pes s ním k popelnicím nejde, sedí na schodech, kouká na chodník a vypadá šťastně. Dědeček tedy postojí na schodech vedle něj a ještě chvíli tam jen tak jsou spolu. Vedou hovor, kterému nikdo nerozumí, dědeček asi vypráví psovi, jak si před dvaceti lety byt v družstevním domě koupil, jak se pak vše změnilo, hlavně obyvatelé v domě, dědeček přestal okopávat růže, přestal zdravit lidi, které přestal znát, a pořídil si psa. Tak pojď už, odpoledne zase půjdeme ven a budeš si moci posedět na schodech, teď ale už je zima, myslí dědeček směrem ke psovi, odemkne dveře v kovovém rámu, stojí a drží je otevřené a pobízí psa neslyšným hlasem, téměř jen pouhou myšlenkou. Pes ještě chvíli sedí, pak zvedne zadek i zakroucený ocásek a pomaličku jde dovnitř. Čekají je tak ještě dvoje dveře, pár pater výtahem a dál už nevím, bydlí v jiném patře.
Mezitím před domem přistávají auta, z nich vystupují mladí rodiče s dětmi v barevných bundičkách, děti svírají plyšové med -vědy a jdou do školky, která je v dohledu. Přijede pošta a hodí pytel do schránky před domem. Se střechy protějšího domu se střemhlav snese černobílá straka.
Kolem desáté se dědeček se psem zase vynoří z domu. Přijíždí totiž odpadkový vůz a vysypává kontejnery. Dědeček se zájmem pozoruje, jestli po nich nezůstává nepořádek, a pes má chvíli klid, může si sedět na schodech. Přichází pošťačka s kolečkovou taškou, odemkne schránku před domem, vyjme pytel, dědeček jí otevře dům, protože tahle služba se léty nezměnila, pes sedí na schodech a listonoška rozdělí poštu do schránek. Dědeček s ní nemluví, nemluví s nikým kromě psa. Pošťačka odchází, domem se line vůně cibule, přijíždějí řemeslníci dělat cosi v některém bytě, v domě je 90 bytů a tak se nepřetržitě v každém něco dělá. Dědeček se psem stojí na schodech a řemeslníci stěhují dovnitř do domu stavební materiál, nábytek a jiné věci. Dědeček jim dveře nepodrží, od toho on tam není, ať si chlapi poradí, on jenom stojí a mlčí jako jeho pes.
Pak přijde jaro, konečně se oteplí, a dědeček jde se psem po slunečné straně chodníku. Šedivé plochy se mírně zelenají a děti, jdoucí do školky, vyměnily vlněné čepičky za čepičky s kšiltem. Někteří mladí muži oblékli kraťasy. Dědeček se psem vypadá pořád stejně. Je příjemné, když do srsti zasvítí slunce a pořádně zahřeje, už jim to chybělo, zima byla dlouhá. Provinilci v oranžových vestách zametají chodník, sousedky si v kolečkových taškách vezou zlevněné macešky z Lidlu do truhlíků na balkón, na sloupu veřejného osvětlení zpívá kos. Lavička za domem se octla na slunci, dědeček si na ni po dlouhých měsících zimy sedne, má stále ještě tlustý zimní kabát, takže ho studené a vlhké sedadlo nezebe. Pes si lehne vedle, je to poprvé, co vidím toho psa ležet, lehne si do sluneční skvrny a ztuhne. Umře. Dědeček sedí na lavičce dál, myslí cosi směrem ke psovi, ten neodpovídá, a když to trvá už půl dne, snese se vedle něj střemhlav straka a začne křičet. Potom jde maminka s dítětem ze školky, dítě si pohladí ležícího pejska a maminka zjistí, že je tuhý. Mohla by říct „Pojď domů, ten pejsek je mrtvý,“ ale cožpak se něco takového dá říct dítěti? Odemkne auto, naloží dítě i psa a řekne „Vezmu ho na veterinu, chcete jet se mnou?“ Dědeček nechce, obejde dům a postaví se ke vchodu na schody. Tak jsem ho tam potkala, když jsem šla večer z práce, stál na schodech, držel se zábradlí, z oblohy nad ním pomalu mizelo zimní souhvězdí Orion. Na pozdrav neodpověděl, jako ostatně nikdy.