Článek
Nejvíc mi z ní utkvěly Svatojánské proudy, protože v těch místech jsem Vltavu znala. Měli jsme tam chatu, kterou dědeček postavil ještě v době, kdy se Svatojanské proudy opravdu divoce čeřily mezi skalnatými břehy. V době, kdy jsem tam poprvé přijela já, už stála Slapská přehrada – naši její stavbu ale nijak nekritizovali, měla chránit Prahu před povodněmi a dodávat elektřinu. O tom jsme si však s mámou povídaly až druhý den.
Toho večera mi bylo nevýslovně blaze, venku se během doby, kdy Má vlast zněla a vrcholila „božími bojovníky“, setmělo a ze zahrady voněl onoho 12. května 1961 šeřík. Bylo to v Tachově, pohraničním městě, kam se rodiče přestěhovali jako pováleční dosídlenci a kde dostali byt v krásné továrnické vile. Byt nebyl tak luxusní, jak by se zdálo, protože byl postaven pro někoho úplně jiného, všude byla kachlová kamna, vysoké stropy, obrovské plochy, v zimě nám praskaly vodovodní trubky a dost jsme tam mrzli. Bylo to bydlení pro rodinu se služebnictvem. Počátkem května se ovšem projevily všechny jeho půvaby, kolem se rozprostírala zeleň a vůně. Náš tatínek už s námi nebydlel. Vzpomínám si, jaký tehdy pro mě Má vlast měla obsah, babička byla v Praze, chata u Vltavy, my v husitském Tachově, mezi námi české luhy a háje. Už se bohužel nemůžu matky zeptat, jestli i jí ta chvíle utkvěla.
V mezičase mnoha let jsem si zahajovací koncert Pražského jara pustila z rozhlasu vždy, když jsem byla doma, ale pravidelný rituál to pro mne nebyl, ani svým dětem jsem kouzlo té chvíle nepředala. V čase jejich dětství jsme měli k vlasti vztah dost kritický, věznila nás za ostnatými dráty a nařizovala nám, co si máme myslet – nechtělo se mi vyprávět programní pohádku jako nějaký Zdeněk Nejedlý. Interpretování autorských záměrů podle závazného mustru se mi protivilo, a tak jsem se svými potomky takovou „svatou“ chvíli s Mou vlastí nezažila.
Až letos přišlo něco nového. Poprvé Mou vlast hrál zahraniční orchestr a dirigoval exotický dirigent, dokonce občan čtyř států, Daniel Barenboim. Sám se vyjádřil (slyšela jsem to v rozhlase), že je Smetanova Má vlast naprosto národní skladba, že málokterý národ má ve svém hudebním fondu něco takového. A mě poprvé napadlo, že Smetana vlastně z národa vylučuje Moravu, že ani jedna ze symfonických básní neobsahuje moravský motiv, že v tom smyslu je Má vlast šovinisticky česká. A vůči vlasti vlastně neúplná, takže bychom jí tu národní nálepku mohli klidně odlepit a podívat se na to, jak ji lze interpretovat prostě jako hudbu. Což – jak říkali v rozhlase – Daniel Barenboim udělal.
Alena Zemančíková
Skrze dirigenta má i tohle provedení něco společného s naší rodinnou historií. Jedna má příbuzná, kterou pro její buržoazní původ komunisté nutili pracovat ve výrobně lahůdek, se vystěhovala do Anglie. V sedmdesátých letech dostala pas, i když jen proto, že ve své vlasti nechala důchod. Našla si v Londýně práci hospodyně v domácnosti tehdy mladého klavíristy Daniela Barenboima. Starala se o jeho ženu Jacqueline du Pré, violoncellistku, která onemocněla roztroušenou sklerózou a potřebovala společnost v časech, kdy její manžel, stoupající strmě po stupních světové slávy, konal svá umělecká turné a sestavoval orchestr z palestinských a izraelských hudebníků, podle Goetha nazvaný Západovýchodní díván. Ta naše příbuzná se coby služebná dostala zpátky do nóbl prostředí, z jakého pocházela, a o Jacqueline se starala až do její smrti. Když se pak promítal snímek Hilary a Jackie, kde hrála hlavní roli kariéra violoncellistky a její pád do kruté nemoci, zlobila se – tak jako v tom filmu to prý nebylo.
Snažila jsem se letos poslouchat Mou vlast jen jako hudbu, ale nešlo mi to. Proti vlastní vůli vidím pořád na Vyšehradě starého barda s harfou, všechny ty hrady a noční palouk na toku Vltavy, Šárku připoutanou na skále, pod níž proudí davy Pražanů na nedělní procházce. Zajímalo by mě, jak slyší harmonii chorálu Ktož jsú boží bojovníci někdo, kdo s ním nemá spojený žádný historický výklad. K tomu ale Daniel Barenboim v rozhlase nic neřekl.
