Článek
Až jednou jsem se na kole dostala až k hranici, na louky protkané potoky se zlatavě hnědou rašelinnou vodou a na nich jsem objevila místo, kde rostl vstavač, horská orchidej. Nebyl to žádný velký porost, jen asi tři rostliny, ale na té louce zářily jako drahokamy. Když je chtěl člověk vidět, musel šlapat asi osm kilometrů pořád do kopce, pak kolo nechat u cesty a vzít to dál pastvinou, až v jednom místě u potoka ty vstavače kvetly. Nikde jinde. A samozřejmě nebylo možné je utrhnout nebo vyrýt a vzít domů, ostatně bydleli jsme v paneláku, ale i kdybychom měli zahradu a rostliny nebyly chráněné, bylo jasné, že tyhle vstavače rostou a kvetou jenom tady. Během let se nikdy nerozrostly, ale také neuhynuly. Možná tam jsou dodnes.
Na ty vstavače si vzpomenu vždy, když mám to štěstí vidět nebo zažít něco, co je jen v tu chvíli na určitém místě, nedá se to nikam přenést a nikdy toho nebude víc.
Takovým zážitkem pro mě byl v devadesátých letech v Chebu happening před odstřelením budovy starého gymnázia z roku 1875 nazvaného podle dobového zvyku na počest korunního prince Rudolfinum. Rok 1999 byl ještě rokem neomezené svobody všelijakých produkcí, ještě se nedemonstrovalo ani rasisticky, ani protirežimně, nebylo třeba žádného povolení. Tehdy jsme za pomoci dívčího pěveckého sboru, několika spřátelených herců, monologu ze Schillera, jedné rakve a jednoho piana bez vnitřností z divadelní rekvizitárny uspořádali rekviem za budovu, upomínající na staré solidní časy našeho města, rozvráceného nedávno skončivším socialismem i současným prudce se rozmáhajícím kapitalismem.
Byl pátek, lidé chodili kolem, a jako by byli zakletí, ničemu se nedivili. Mám to v paměti jako nezapomenutelný akt, který spočíval v pečlivé přípravě a nastudování a trval jen asi půl hodiny jednoho sychravého listopadového podvečera. Druhý den pak byla budova klasicistního gymnázia, narušeného zemětřesením a zejména zanedbanou údržbou, odstřelena. Na jejím místě dodnes nic nestojí.
Když člověk něčemu věnuje péči a úsilí, touží i po uznání, chtěl by, aby ta věc byla někde zaznamenaná, aby se o ní vědělo. Jenže některé věci jsou jako ten divoký vstavač. Prostě jen jsou.
Letošního léta jsem měla příležitost zúčastnit se jako divák inscenace o rodině Reynků na tvrzi Lipka u Chrudimi. Je to místo, které se podobá Reynkových Petrkovu, jen je v ještě horším stavu. Zámecká budova je už vlastně ruina, k ní přiléhá zrušený prasečák, dvůr zarůstá kopřivami, u cesty stojí lípa a v dohledu je betonové prostranství, kde parkují a rezivějí zemědělské stroje – traktory, kombajn, brány, sekačka.
Herci byli všehovšudy čtyři, všichni stejně staří, vlastně ještě studenti. Představovali bratry Jiřího a Daniela, matku Suzanne a otce Bohuslava. Na různých místech areálu sehráli několik výjevů z deníků a knižního rozhovoru s bratry Reynky, situaci z monografie o Suzanne Renaudové, zaznělo pár básní a jedna písnička. Trvalo to asi hodinu, bylo to drsné, nesentimentální, chvílemi humorné, chvílemi hrozně smutné.
Na to místo se člověk dostane složitě, přímo tam nic nejede. Publikum tvořili, kromě pár přátel, místní obyvatelé, kteří po celou dobu příprav zvědavě sledovali, co se to na tvrzi děje, a postupně do inscenace i leccos ze svých domácností zapůjčili – nakonec i traktor. Nic se nevybíralo, jen po představení, na prahu noci, se účinkující s publikem sešli pod lípou. Hrálo se to jen dvakrát, to první byla generální zkouška. Tenhle zážitek byl jako ty vstavače – člověk musel jet až tam, v příslušnou dobu, na místo, o kterém skoro nikdo neví, a prostě si to pamatovat. Přenést se to nedá.
