Článek
S kolegyní a sousedkou jsme objevily za celá léta dvě místa, kde dvě postarší ženy můžou usednout. Jedno mělo zahrádku i terasu, v ní dokonce bazén s rybičkami, otevírala v deset a dalo se tam jít na kafe, na slušné víno a eventuálně i na oběd. Brzy zkrachovali. Druhé bylo škaredější, ale protože máme rády ty různé relikty minulosti, dojímal nás nevkusný polstrovaný interiér, ten marný pokus o útulnost. Naše návštěvy v téhle kavárně skončily jednoho časného odpoledne, kdy obsluhující mladík, kluk možná patnáctiletý, pustil na plné koule Orlík s jeho rasistickými písněmi. Nikdo kromě nás dvou v té kavárně nebyl, udivilo nás, že kluk předpokládá, že tahle hudba se nám bude líbit. Když jsme při odchodu platily, zeptala jsem se, z čeho to hraje, a on řekl, že z jukeboxu. Řekla jsem trochu profesorsky, jestli ví, že ty texty podněcují rasovou nenávist (hráli Bílou ligu například), ale on se tvářil, že neví, o čem mluvím. Řekla jsem, že je to zakázané, a ať to změní, nebo vypne. Učitelsky jsem čekala s placením, až to udělá, a tak jsme tam chvíli proti sobě stáli a hráli psychologickou válku, pak on to vypnul, já jsem zaplatila a už za dveřmi jsme slyšely, jak pustil Orlík znovu a ještě silněji. Přestaly jsme tam chodit, když to mají v jukeboxu, je fašoun nejspíš i táta.
Uprostřed sídliště je notně otřískané nákupní centrum, kde sídlí různé služby, samoobsluha, malinká cukrárna a hospoda s terasou. Minule jsme se rozhodly, že si sedneme na tu terasu, snad nás to jejich kafe nezabije, v cukrárně bychom si sice mohly dát lepší, ale musely bychom s ním sedět v průchodu vedle stojanů s oblečením, které tam prodávají Vietnamci.
Na terase nikdo nebyl, slunečníky stažené, uvnitř zase všude kolem stěn blikaly hrací automaty, nad barem obrovská televize, za barem taková holka, sotva vyšlá ze základky. Tma, žádné okno, jedenáct hodin dopoledne, prázdno.
Požádaly jsme, zda by nám dívka neroztáhla jeden ten slunečník, začalo krápat. Udělala to, byť ne ten, který jsme chtěly. Na dveřích byla cedule, že na terase se neobsluhuje, ale když už jsme tam tak všechny tři byly pohromadě, řekly jsme si o kafe. Holka odpověděla, že má rozbitý kávovar. Kolegyně tedy požádala o obyčejné kafe z prášku, ale holka řekla, že ani to nemá. Hm. Já jsem navrhla, že si to kafe dojdeme koupit do vedlejší cukrárny a jen si ho na tu terasu přineseme, abychom mohly sedět venku. Holka se na mě podívala nevěřícně a řekla: „To snad nemyslíte vážně?“ Myslela jsem to vážně, ale nechala jsem toho a objednala si dvojku vína (kolegyně se naivně ptala, jaké mají, a holka jí samozřejmě odpověděla, že bílé a červené). Dala si střik, deci vína a deci vody.
Za chvíli holka přišla (terasa byla bez obsluhy, ta laskavost), přinesla víno a minerálku. Kolegyně podotkla, že chtěla deci vody, a holka nevěřícně řekla, kde by asi tak měla deci vody vzít? Já jsem navrhla, že jim možná teče z kohoutku. Znovu řekla, že to snad nemyslím vážně, napřed kafe z cukrárny a teď vodu z kohoutku, kde si myslíme, že jsme? Ale já jsem to vážně myslela a řekla jsem, že kdybych byla na jejím místě já, sama bych to kafe z cukrárny přinesla, kdyby mi nešel kávovar, nebo bych aspoň koupila instantní kafe v samoobsluze. Že by mě bavilo vyhovět hostům, když koneckonců nikoho v hospodě nemám.
Holka opět nevěřícně řekla, že jestli jsme si nevšimly, nejsou kavárna, ale herna. To jsme si všimly.
Platit jsme šly už k pultu, lokál byl stále prázdný a v televizi běžel fotbal. Automaty blikaly, hráči byli zřejmě doma u oběda. Při placení jsem té holce nechala dýško, které si nezasloužila, a řekla jí: „Já bych tady, být vámi, nepracovala.“ Podívala se na mě pohledem, v němž stálo: To snad nemyslíte vážně!?
