Článek
Učitelka Marie s aprobací pro první až pátý ročník hraje dámu, která má obsesivní strach z jídla: „Primář mi ukázal statistiku, podle které jsem v životě snědla sedmnáct telat. Sedmnáct telat – taková hrůza!“
Sedíme s bratrem v hledišti a smějeme se, matka, která v tom hraje taky, nás vyhmátne a pošle domů. Padáme smíchy zas a znovu, venku je dubnový večer, stmívá se. Sedmnáct telat!
Postavu Imaginárního milence hraje pedagogický pracovník Domu pionýrů a mládeže, bratr k němu chodí do modelářského kroužku a umí lepit modely lépe než on. Strejda Mojmír, štíhlý muž s ironickými vráskami kolem očí, ředitel školy, který má po prázdninách nastoupit jako vedoucí školského odboru na okrese, režíruje. Ke Dni učitelů dostal vyznamenání od Jiřího Hájka, ministra školství, umí to s pomalejšími žáky. Při zkoušce nenápadně motivuje jevištní jednání talentované Marie, potvrzuje její převahu, uzavírá s ní pedagogické spiklenectví vůči nešikovnému Imaginárnímu milenci. Češtinářka Věra se s natvrdlým mladíkem tolik nemaže. Víme, čím to je, tento mladý muž vůči ní není vůbec milencem imaginárním, nýbrž reálným, ale je to milenec z okresní nouze pohraničního maloměsta, kde je fatálně omezený výběr.
Naše maminka hraje dámu z vyšší společnosti, má stříbrnou paruku s drdolem, jehlové podpatky a nové šaty. Před dvěma týdny měla v Praze promoci na fakultě osvěty a novinářství, dálkově vystudovala výchovu a vzdělávání dospělých a docent jí nabídl místo asistentky. Tak to se přestěhujeme do Prahy! radujeme se s bratrem, ale maminka říká, že bychom tam přece neměli kde bydlet. Vždyť máme v Praze babičku s velikánským bytem! Jenomže to je matka našeho táty, který s námi nežije. Navíc strejda Mojmír, který k nám chodí v neděli na obědy, by s námi asi do Prahy nešel a mamince na něm záleží. Říká, že je nám tady dobře, ale já myslím, že v Praze by nám bylo líp.
Za profesorkou Věrou chodí voják, četař absolvent, klavírista, po vojně se s ní určitě ožení a bude učit v hudebce, což asi není zrovna to, o čem na konzervatoři snil. Věra má nádherný alt a lehce chuligánské chování, které jí zaručuje úspěch u studentů. Už vyšla první knížka Václava Hraběte a Věra z ní třídě předčítá: jsou do ní blázen všichni kluci ze třeťáku.
Přemysle, říká režisér Imaginárnímu milenci, na ruce nemysli, dělej, jako by nebyly tvoje, ty miluješ ženu ze sna a vůbec nevnímáš, že je proti tobě stará a mohla by být tvou matkou, promiň, Marie. Ta hra není realistická, vkládá se do toho naše maminka, všichni žijeme ve snu. Jo, jenže já se na konci zastřelím, namítá Přemysl, a chci vědět proč. Ale miláčku, říká mu Marie a my nevíme, jestli v roli nebo opravdu, přece proto, že jsi zamilovaný blázen. Avšak Přemysla to neuklidní, on je totiž skutečně zamilovaný do profesorky Věry, jenže zrovna dnes je tu ten její četař. Co vlastně chuligánka Cora dělá v blázinci? – no jasně, schovává se tu, měla potrat. Prchněme spolu, říká jí Imaginární milenec v roli i doopravdy, protože věří, že by se spolu krásně ztratili někde ve středních Čechách, Věra by recitovala žákům Puškina a on by třeba jezdil jako šofér, to by mu sedělo mnohem víc než lepení modelů.
Olinko, říká strejda Mojmír naší mamince, ty máš ale přece taky nějaký důvod, proč jsi v tom blázinci, taky máš nějaké tajemství. Naše maminka zpracovává režijní připomínku, ale v tu chvíli se otevřou dveře a vstoupí vysoký muž v plukovnické uniformě. Vladimíre! zvolá maminka, plukovník však omluvně řekne: Promiňte, nebudu rušit. Sedne si ve svém dlouhém kabátě, sundá brigadýrku a všichni spatří jeho ušlechtilý profil a vlasy ostříhané na ježka. Máme na hranicích manévry, prohlásí na omluvu a počká do konce zkoušky, aby se s naší matkou objal a políbil.
Dospělí po zkoušce dorazili k nám, s bratrem posloucháme hovor, mluví o politice a plukovník říká, že manévry mají ukázat západním Němcům, že jsme připraveni ubránit socialismus. Strejda Mojmír, který se pravidelně dívá na německou televizi, říká, že západní Němci předpovídají, že Rusové nás zaberou. Nesmysl, zlobí se plukovník, jsme s nimi denně, nemáme mezi sebou nepřátelství. Máma servíruje špagety, úplnou novinku, učíme se je jíst podle italských filmů s Lorenovou a Mastroiannim. Říká, že socialismus s lidskou tváří si přece musí přát i Rusové, že na fakultě byl Jevtušenko a byl prý z Prahy nadšený.
Alena Zemančíková
V červnu je premiéra, opožděná, protože každý má plnou hlavu politiky. Povolili živnosti, osvětlovač si otevřel autodílnu a přestal chodit na zkoušky. Imaginární milenec se jednou na zkoušce rozplakal, vzal si volno a pak zmizel – prý teď jezdí v Plzni s tramvají. Jeho roli nakonec převzal Věřin četař. Naše matka, dáma z vyšší společnosti, mu v posledním dějství vezme pistoli z ruky a řekne: Sebevraždy na jaře zakázány! Plukovník přijde na premiéru, pošle mámě na jeviště velikánskou kytku, kterou snad musel přivézt z Prahy, protože taková se v ubohém květinářství na náměstí našeho městečka rozhodně nedostane. Dospělí jdou po představení do vinárny a my s bratrem domů. Viděli jsme, že se máma rozhoduje mezi dvěma muži, jedním je strejda Mojmír a druhým plukovník. Já bych brala plukovníka, bratr učitele. Jdeme spát.
O prázdninách přijedou tanky a potom vyhodí z práce strejdu Mojmíra a naši maminku, ruštinářka Věra se svým četařem vyjedou do Anglie, odkud se nevrátí, a učitelka Marie vyfasuje zase první třídu. Strejda Mojmír dostane infarkt. Je rozhodnuto. Pro nás pro všechny.
