Fascinují mě podivíni, říká québecký filmař Denis Côté

Během psaní scénáře jsem na strach z migrantů myslel. Zároveň jsem ale počítal s tím, že si to diváci nespojí. Není to totiž nutné. Antologii města duchů lze číst i obecně jako vyjádření obavy z něčeho nového, neznámého, co chce narušit dosavadní pořádky. A třeba na promítání v Jižní Koreji diváci můj film chápali ještě úplně jinak – jako výpověď o mizejících vesnicích, což je fenomén známý z řady zemí světa. Jsem otevřený všem interpretacím, sám mám jako divák rád ten pocit, když mě filmaři nevedou za ručičku, a někdy tak dlouhou dobu nevím, co si mám o jejich snímku myslet.

Čím menší a lokálnější měřítko si zvolíte, tím univerzálnější vaše sdělení bude. Tak to říká Aki Kaurismäki. A naopak: když se film snaží od počátku působit univerzálně, tak vám v něm jako divákovi nutně hodně věcí nesedí, zaměřujete se spíš na kulisy než na sdělení. Ve snímku se třeba tvrdí, že jste ve Španělsku, ale vypadá to jako Švédsko, a působí to celé rušivě. Takovým dílům říkám europudink. Antologie města duchů je naproti tomu velmi québecká; má v sobě québeckou krajinu, mentalitu. Možná proto má takový přesah i do jiných zemí a kultur.

Předně je nutné oddělit Québec od zbytku Kanady, a to ne politicky, ale kulturně. Jsme osmimilionová provincie, kde se mluví francouzsky. Bojíme se, že obklopeni anglojazyčnou kulturou svou specifičnost ztratíme. Jsme neustále našponovaní, fungujeme v módu přežití. Nemůžeme se však připodobňovat k malým nestabilním zemím – na to se máme příliš dobře, jako celek je Kanada bohatý stát. Tohle nastavení je unikátní a zároveň vytváří zvláštní mix, kdy blahobyt a strach plodí jakousi spící společnost. Pozorovat vnitřní québeckou dynamiku je fascinující i frustrující.

Scénář je volně založený na stejnojmenné knize od Laurence Oliviera. Při čtení jsem žárlil na možnosti prózy. Autor mohl volně přeskakovat, nahazovat fragmenty – a výsledek byl velmi přesvědčivý. Já jsem nechtěl natočit film delší než šestadevadesát minut a musel jsem vymyslet způsob, jak všechny ty fragmenty poskládat za sebe. Díval jsem se během příprav hodně na snímky Roberta Altmana, který často pracuje právě s větší skupinou postav.

Nakonec jsem si našich deset charakterů rozdělil podle toho, o co jim jde. Ústřední rodina, která na začátku ztratí syna, se snaží vyrovnat se zármutkem. Mladý pár vlastnící restauraci se zajímá hlavně o své vyhlídky do budoucna. Potom tam máme starší pár, který především nechce nic měnit. A do toho podivínka Adèle – a nakonec starostka, žena, která se snaží udržet společenství pohromadě, ale nezvládá to a celá situace se jí sype pod rukama. Teď píšu film s pěti postavami. To je o dost snesitelnější.

Adèle se svými předtuchami a vizemi nikdy nedokázala mezi ostatní zapadnout. Až když se tenhle stav projeví levitací, je konečně spokojená. Najednou už není součástí ani země, ani nebe. Je někde mezi, kam vždycky patřila. Podobným lidem se v minulosti říkalo vesnický blázen. Byli a jsou ve všech společenstvích a jejich význam je obrovský. Potřebujeme je, protože jsou napojeni na významy, kterým ostatní nerozumějí. Mají skvělou intuici a dar vidět věci po svém.

Ano. Větší filmy musejí být skvěle připravené. Máme rozvrh a jedeme už nazkoušené věci. Jen málokdy se odchýlíme od harmonogramu. Po dokončení podobného projektu mám ale pokaždé chuť z téhle ultrapečlivosti vykročit. Vezmu zpravidla tři lidi, kameru a točíme improvizované situace. Celé roky se pohybuju mezi těmito dvěma póly – ale někdy nevím, jestli je to dobře.

Říkám si, jestli bych neměl mít rozpoznatelný styl. Právě rozpoznatelnost na tvůrcích oceňujeme – že mají svá témata a postupy, k nimž se v různých variacích vracejí. Ale asi prostě nejsem tenhle typ. Před Antologií jsem natočil dokument Hladká kůže o kulturistech a zápasnících. Předtím jsem měl zase projekt Boris bez Béatrice se slušným rozpočtem a náročnou výpravou… Jednou mi někdo tvrdil, že nikdy nejde odhadnout, jak bude vypadat můj další film. Těžko říct, jestli je to kompliment. Sám nevím, proč každý můj snímek vypadá tak jinak. Možná se jen snažím pojmenovat různé protichůdné energie, které v sobě mám. Dost možná všichni točíme filmy jen proto, abychom sami sebe lépe poznali – co myslíte?

Všiml jsem si, že ve všech filmech mám postavy žijící na okraji společnosti. Nejsou vyloženě mimo ni, nejde o žádné vyvrhele, ale rozhodně jsou trochu zvláštní. Takovým člověkem je třeba můj otec. Nikdy by nešel do nemocnice, i když ho něco fest bolí, protože se mu to zdá moc komplikované. Mám rád tenhle typ lidí, co se děsí běžných společenských mechanismů. Můj snímek z roku 2010 s názvem Curling je o otci, který nechce, aby jeho dcera chodila do školy, protože se bojí společnosti. Na podobných postavách je něco hluboce dojemného. Přitom nedělám politické filmy. Jen mě fascinují podivíni.

Vždycky jsem chtěl být režisér. Publicistou jsem se stal spíš omylem. Občas mi někdo zavolal, jestli nechci jít do rádia mluvit o nějakém filmu, a já si říkal proč ne. Nakonec jsem u toho vydržel pět let. Potom po mně chtěli z novin, abych napsal recenzi. Já na to, že nemůžu, že jsem se za celý svůj život nedotkl počítače. A oni, že to nevadí, že se to nějak zařídí. A tak se ze mě stal filmový kritik. I během téhle etapy jsem ale pořád točil krátké filmy. Udělal jsem jich asi patnáct, většina je dneska ztracená. A pak jsem se vrhl i na celovečeráky. Publicistická zkušenost pro mě však byla velmi cenná.

Vím, jak filmoví kritici uvažují, jak se na snímky dívají. Když mi kolegové režiséři tvrdí, jak kritiky nesnáší, nechápu to; já tuhle práci respektuju. Zároveň si díky své publicistické minulosti uvědomuju, že špatná recenze nic neznamená – a taky že dobrá recenze nic neznamená. Díky tomu jsem sám se sebou celkem v pohodě a necítím se pod tlakem, jestli mě budou ostatní chválit, nebo ne. Antologie města duchů byla uvedena na Berlinale a nesklidila zrovna nadšené ohlasy. Nepotěšilo mě to, nebudu lhát, ale zároveň jsem se z toho nesložil. Navíc už to byl můj několikátý snímek, tak jsem se z toho rychle oklepal. Znám ale tvůrce, kteří dokončí třeba třetí film, dostanou na něj špatné reakce a položí je to. Přitom je to úplně zbytečné.

Řada tvůrců vyrůstala v uměleckém prostředí, takže už jako malí přicházeli s kulturou do kontaktu. U nás doma to bylo jinak. Pocházím z normální střední třídy. Měli jsme málo knížek, většinu času jsme se dívali na televizi nebo poslouchali cajdáky v rádiu. Zlomilo se to, když mi bylo dvanáct. Tehdy začínaly véháesky a já si pro ně chodil do videopůjčovny. Do takových patnácti let jsem byl úplně unešený z hororů, viděl jsem všechno, co se dalo. Možná proto mi dneska připadají všechny horory dost stejné a nezajímavé. Když však intenzivně nakoukáváte snímky Daria Argenta nebo různé zombie vyvražďovačky, nutně vás to poznamená. No a já se kvůli tomu rozhodl, že se stanu filmařem. Nikdo z rodiny nic nenamítal, ale jsem jediný, kdo se touhle cestou vydal.

Já nijak zvlášť nestál o to udělat horor. Točit děsivou scénu je hrozná nuda. Řekne se „akce“ a herec zacákaný umělou krví začne křičet. Pak se řekne „stop“ a on toho řevu nechá. To mě nebaví. Antologie s napětím pracuje, ale uměřeně. Věděli jsme, co od výsledku chceme. To je na jednu stranu fajn, ale zároveň mám rád, když ani já sám neznám všechna tajemství svých filmů. Zůstávají pak i pro mě pořád živé a překvapující.

Jo – a ne zrovna pozitivně. Když mi bylo dvacet, představoval jsem si, jak asi bude vypadat svět v roce 2019. No a přijde mi, že kromě technologií jsme se nikam moc neposunuli. Vidím tendence k většímu zbrojení, náboženskému fundamentalismu a konzervativismu. A tohle vývojové zastavení mě dost mrzí.