Článek
Kudy vedla vaše cesta do Brna?
Kontakt s Českem jsem hledal už delší dobu. Vystavoval jsem zatím hlavně v Německu, ale většina mých prací je o česko-švédské emigraci. Na festival Meeting Brno mě pozvala spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková s tím, že se téma identity a emigrace do konceptu akce hodí.
Sám jsem ve čtyřech letech s rodiči odešel z tehdejšího Československa do Švédska a poté jsem migroval i dál – do Německa, Skotska, zpět do Německa. Podobně to měla i moje matka, která se ze Švédska přestěhovala do Španělska, krátce pobyla v Americe, kde jí to nevyšlo, pak zase Španělsko a po finanční krizi se vrátila zpět do Švédska. Téma emigrace je pevnou součástí naší rodinné historie, a tak jsem se jím začal zabývat i ve svých pracích.
Na Meetingu Brno mě zaujalo, že zviditelňuje, jak bývalo město multikulturní. A je zde i nějaké spojení s tím, co dělám sám. I když festivalu jde o propracování konkrétních historických a politických témat a já se pohybuji spíš na poli umění, kde zůstávají věci víc otevřené. Tak třeba u videa s výpovědí mého bratra, kde čte svou emigrační historii, něco z toho jen hraje a divák si není jistý, do jaké míry je to celé pravda.
V Brně jste zároveň navštěvoval Archiv bezpečnostních složek. Co jste tam hledal?
Můj otec byl dost komplikovaný člověk. Říkal o sobě, že působil u pohraniční stráže nedaleko Bratislavy, kde viděl zabít muže a dvě děti. Tvrdil taky, že trénoval palestinské milice. Ale mnohé jeho historky byly evidentně vyfantazírované. Chtěl jsem tedy zjistit, jestli třeba ten příběh se smrtí na hranicích aspoň částečně vychází ze skutečnosti. Žádnou takovou zprávu jsem nikde nenašel, zjistil jsem jen, že otec byl u normálního střeleckého pluku. A při tom mi bratr říkal, že když otec o smrti toho muže a dětí mluvil, rozplakal se.
V mé práci mě pak zajímalo spíš to, jak člověk takovým věcem, jako jsou tyto nepravdivé historky, může uvěřit a jak ho to ovlivní. A jak historické narativy, které si coby společnost vytváříme, obecně formují naši identitu, i když třeba nejsou pravdivé. Fantazie jsem bral vážně, fantazie totiž stejně vždy vyrůstají z reality. Všechny věci, o kterých otec fantazíroval, tak či onak přijímal z prostředí, v němž žil, a byly tedy součástí reality tehdejšího Československa.
Odešel jste do emigrace coby malé dítě, krátce na to padla železná opona…
Železná opona je pro mě hlavně symbolem. Když jsem vyrůstal, jezdili jsme často do Česka a bylo poznat, že sem přicházíme z jiné země s jinou životní úrovní, ale také bylo vidět, že emigrace je v Česku brána jako něco ošklivého. Nikdy nezapomenu, jak jsme zde byli na dovolené a rodiče nám přikazovali mluvit česky, aby se nepoznalo, že jsme vyrůstali jinde. Být emigrant, to bylo stigma. Takže jsem zažil spíš tento důsledek pádu železné opony.
Dnes žiji v bývalé NDR, a i tam je vidět, že železná opona zdevastovala možná dvě generace. Lidé narození v padesátých letech, tedy generace mého otce, s tím mají pořád obrovské problémy. A možná s tím souvisí i hodně z xenofobních proudů, které se objevily především ve východním Německu, ale jsou zakořeněné i v české společnosti a v celém bývalém východním bloku.
Nevím vlastně, co byla železná opona, ale vidím představy a sny, které lidi na Východě měli o lepším životě. Člověk bez majetku nemá historii, nemá identitu, do majetku se přenáší hodně z identity, protože to člověka ukotví. V rámci rodinné historie třeba koupě domu.
Byli zdrojem takových pozorování i vaši rodiče?
Konzum a majetek byly silnou součástí jejich identity. Možná právě proto, že ty věci nemohli v Československu mít. Natočil jsem jedno video s matkou poté, co se vrátila ze Španělska zpět do Švédska. Bylo to po finanční krizi, její nový manžel ztratil práci a museli prodat kuchyň, kterou si krátce před tím koupili. Chtěl jsem se s ní bavit o tom, proč se přestěhovala, o její emigrační historii, ale ona pořád mluvila jen o té kuchyni. Napřed jsem to nebral vážně, ale pak jsem pochopil, že to byl její způsob, jak o těch tématech mluvit.
Vyrůstal jste ve Švédsku, jak je to tedy s vaší švédskou identitou?
Se Švédskem jsem se nikdy neidentifikoval, vždy jsem se tam cítil jako cizinec a velice dlouho mi trvalo tuto identitu cizince akceptovat.
Jakub Šimčík: Kuchyně štěstí (2012–13)
Švédsko je určitě dobrá země se spoustou pozitivních stránek, spousta věcí tam funguje mnohem lépe než jinde, Švédové jsou ale také strašní konformisté, jsou příjemní a otevření, ale jenom do určité úrovně – nepsané zákony ve Švédsku nejsou tak liberální, jak by se mohlo zdát.
V Česku se nedávno vedla debata o tom, co je dnes angažované umění. Myslíte, že by umění mělo obsahovat podobné tendence?
Rozhodně proti tomu nejsem, připadá mi vždycky dobré, když se lidé angažují. Sám jsem takové umění dříve dělával, byl jsem členem jedné aktivistické skupiny. Například jsme u příležitosti klimatické konference v Mexiku vyrobili dvanáctimetrové kladivo, které provázel slogan, že umění není zrcadlo, ale kladivo, kterým se společnost formuje.
Problém angažovaného umění je často v tom, že objektivizuje politickou energii, a to je vždycky trochu nebezpečné. Na konci ta politická práce končí v muzeu nebo v galerii a je podepsaná jedním autorem nebo autorkou. Musí se dbát na to, aby to nevedlo jen do povrchního konzumu.
Mám hodně přátel, kteří angažované umění dělají. Pro mě to ale není. Na dobrém umění mě nejvíc zasahuje to nepostižitelné – že sice má určitý koncept, ale vždy i něco, co nelze uchopit. To mi u politického umění často chybí.