Falešná karta. Román Petry Hůlové vlastně není o feminismu

Filosofka Tereza Matějčková na zadní straně obálky píše: „Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí MeToo? Anebo se člověk musel narodit do příslušné MeToo generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“

Čtenářskou zvědavost umocňuje Hůlová přiznáním, že v románu vychází z vlastní životní zkušenosti. Nicméně zároveň nepovažuje svou prózu za autofikci. V médiích pak vysvětluje, že román odhaluje „slepé skvrny feminismu“, a vůbec vystupuje (i kvůli minimální oponentuře) coby odbornice na feminismus. V souvislosti se svým textem mluví o „tyranii dobra“, jež panuje v kruzích, kde se pohybuje. Tím má zřejmě na mysli, odvozuji z kontextu jejího textu, převážně kladně přijímaný význam hnutí MeToo, který se román snaží zpochybnit.

Ačkoli jsem velikou příznivkyní názorové diverzity, tahle kniha ve mně vzbudila rozpaky. Autorka totiž zůstala ve všech ohledech v půli cesty. A to i v případě přiznaných milenců, kteří se tu skrývají za jinými jmény. Hraje s námi nehezkou hru. Předkládá vlastní zkušenost, přiznává se k tomu – a zároveň od ní utíká do jakéhosi hybridního žánru, kdy text není ani fikce, ani autofikce.

Hůlová se zřejmě snažila vyhnout úskalí, že každá interpretace vlastního i cizího já je mylná, jenže postavy jsou tady popsány tak zjevně, že si snadno domyslíte, kdo je Jan Síra, Oto či David, a po celou dobu si kladete otázku, co tím Hůlová sleduje. Možná je ale prostě jenom opatrná. Kdyby identity odkryla, pravděpodobně by čelila minimálně nepříjemným osobním sporům.

Ale i kdybyste se rozhodli brát text čistě jako fikci, Hůlová vám do cesty klade spoustu překážek, mimo jiné se v knize vrací ke svým starším textům a literárním drbům, že si svůj debut Paměť mojí babičce nenapsala sama. Autorka nás přímo svádí k bulvárnímu čtení, a tím odvrací naši pozornost od toho, zda je text opravdu přesvědčivý.

Srovnejme to například s knihami francouzského spisovatele Édouarda Louise, u nichž máme také co dočinění se společensky a politicky angažovanými texty, „já“ je v nich ale přiznáno, posíleno vlastní fotkou na přebalu a autor na základě svého vlastního příběhu analyzuje společnost a mocenské struktury, aniž by se schovával za postavu.

Podobně nedotažený je i pokus Hůlové nahlédnout feminismus z nové perspektivy. Sylvie Novak, autorka feministických esejů Mimozemské přítelkyně, říká: „Pro muže jsem jako žena toužící po lásce neviditelná, bez ohledu na to, jak vypadám, i na to, co mám za sebou.“ Dále pak: „Největší genderové zločiny nemají nic společného s nezákonným chováním, ale s biologickými danostmi, vůči nimž se můj feminismus ukázal jako bezcenný.“

Hůlová se snaží pracovat s tematikou neviditelnosti žen po padesátce. Jenže zůstává prostřednictvím své hrdinky pouze u otázky sexuální atraktivity. Kniha se nezaobírá žádnou širší otázkou, která s onou neviditelností souvisí, ať už je to kult mládí, nebo vytlačování žen po určitém věku z kariéry. Neklade si ani otázku, zda ženy ze své atraktivity opravdu těží a jak. Ve skutečnosti se nezabývá žádným opravdu feministickým tématem.

Novak řeší pouze to, jestli s ní bude ještě někdo ochotný spát, a vnucuje nám myšlenku, že svět, v němž vládnou muži nad padesát, je kvůli biologickým danostem nezvratně přirozený.

Ano, ženám ubývá estrogen, což má za následek pro většinu z nich bolestné tělesné změny, to je fakt, ten ale feminismus nikdy nezpochybňoval. Naopak se snaží nahlížet ženu jako plnohodnotnou bytost obdařenou rozumem a zkušenostmi, nejen jako nádobu s omezenou dobou spotřeby, kterou vytěžíme a pak odhodíme, protože jí vysychá vagina.

Mocenské struktury, o kterých mluví Hůlová v rozhovorech, nicméně v knize přece jen odhaluje, jenom možná trochu jinak, než zamýšlela. Z jejího textu vyplývá, že není problém v tom, že je vám padesát, ale v tom, co si dovolíte, a to se u žen a mužů radikálně liší.

Souvisí to s konvencemi a společenskými očekáváními. Zatímco muži jednají při pohledu na mladou kost navzdory svému pupku, ženy se často cítí trapně jen za to, že si se zalíbením prohlédnou mladšího muže. Svou roli tu hraje i schopnost reprodukce a ženino podvědomé odvozování hodnoty sebe sama od schopnosti plodit; tohoto tématu se ale autorka kupodivu nedotkla.

Navzdory tomu, že je Sylvie Novak cynická žena, která se klidně rozvaluje v postelích manželek svých milenců, nedokáže fungovat jinak než v této roli věčné milenky a v roli spisovatelky, která se skrývá za své proklamace a nechává se utvrzovat ve svých omylech okolím. Není schopná si své myšlenky obhájit a nevíme ani, co ve skutečnosti cítí, protože se neustále schovává za bonmoty a nadávání na mladou generaci.

Ve finále totiž nemá Sylvie pro svá tvrzení jediný relevantní argument. Místo aby se pokusila najít si muže běžnou cestou, platí si sexuálního pracovníka. A to z prostého strachu, že je hnusná, ne proto, že by opravdu nebyla atraktivní a zajímavá. Sylvie Novak totiž nikdy netěžila ze své atraktivity, jak si myslí. Ona jen spala s každým, kdo se naskytl – a to je rozdíl. Byla atraktivní, nebo jen muži využívali její svolnosti? Co na tom, že její milenci jsou vypočítaví tragédi. Koneckonců se díky sexu s nimi dostala tam, kde je.

Nechátrá jen tělesně, ale také mentálně. V podstatě není schopná vypořádat se s realitou. A z toho plyne i nechuť porozumět dceři Juditě, která o ni, na rozdíl od jejích milenců, stojí.

Napadlo vůbec Novak, že mladá kost, za niž ji její obtloustlý nakladatel vyměnil, s ním může být jen z vypočítavosti, protože u něj třeba chce vydat knihu? A co spisovatel a její literární guru Jan Síra: byl opravdu tím, za koho jej Novak má, mohla to ve svých sedmnácti vůbec pochopit? U koho pak leží těžiště moci? Hůlová, místo aby se pokusila těchto otázek zhostit, uchopí celý problém ideově prostřednictvím konfliktu spisovatelky s dcerou, která vnímá Síru jako čtyřicetiletého vošousta a predátora, protože je chudinka zmasírovaná jakousi současnou feministickou ideologií. Novak v knize směšuje feminismus s radikálním aktivismem a dochází tu jen k názorovému střetu, v němž dceru nebere vážně, protože ta nečte a je jí ukradený Pavel Juráček.

Mnohdy nekritické přebírání různých „ismů“ mladou generací je opět zajímavé téma, ale tady zůstalo jen u lpění na tom, že mladí prostě nevědí, o čem je řeč, a problém zneužití je nastolen spíše povšechně. Líčení devadesátkového konsenzu, kdy žádné MeToo neexistovalo a ženy byly inspirující múzy, je do jisté míry opravdu šokující. Pracovat s myšlenkou, že když se něco v nějaké době nepojmenovalo, znamená to, že to neexistovalo, je dost odvážné. V tomto bodě byla šance skutečně zpochybnit vnímání vztahů optikou feminismu, ale v konečné konfrontaci se Novak jen ujistí, že má sama ve všem pravdu.

Sylvie Novak není obětí generačních kulturních válek, je obětí sama sebe a své životní strategie. A možná to moc dobře ví, protože ve chvíli, kdy něco nechce slyšet, objeví se tinnitus. Román je nakonec nejzajímavější právě v okamžicích, kdy Hůlová upouští od touhy tepat feminismus, ale vystaví Sylvii konfrontaci a odhalí její lidskost. Chvíle, kdy hlavní postavu někdo zpochybní, ať už je to básník Kanda, dcera Jana Síry, nebo Sylviiny děti, fungují skvěle a jsou i skvěle napsané.

Po celou dobu čtení knihy jsem si ale kladla otázku: Proč se Hůlová vztahuje k feminismu, když je celá feministická identita hrdinky Sylvie vlastně trochu zbytečná? Proč nenapsala román „jen“ o stárnutí a o problematickém vztahu? Je to škoda, protože Hůlová umí uchopit společenská témata podstatně lépe.